Happy ending CZ

Kapitola 22

David

Ráno mě probudilo šimraní na rameni. Otevřel jsem oči a zjistil, že to je Táďa. Ležel na břichu, jeho vlasy byly na mém rameni a jeho ruka byla položená přes mé boky.
Já jsem jsem ho také objímal.

Trochu jsem se pohnul, protože jsem pomalu přestával cítit ruku.
Jakmile zpozoraval můj pohyb, otevřel oči a podíval se na mě celý rozespalý.

,, Dobré ránko zlatíčko.'' pozdravil jsem ho a políbil jsem ho na čelo. Jako malé dítě. Malý ospalý medvídek.

Promnul si oči ,, Dobré.'' zívnul si.

Byl roztomilý když byl tak ospalý a zpomalený. Jako by měl v sobě nějakou drogu, která ho utlomovala. Ldybych ho viděl v takovém stavu poprvé, nikdy bych nevěřil čeho je schopný.
Jak dokáže být sebejistý a ctižádostivý. Vždy dosáhne svého at je to cokoliv.

Převlékli jsme se, posnídali jsme, do oběda jsme se jenom tak váleli a pak jsem poobědvali.
Mamka dneska měla volno, takže byla celý den doma.

,, A nechtěli by jste jít třeba ven? Projít se? Nemusíte být celý víkend zalezlí doma.'' přemlouvala nás mamka.

Podívali jsme se s Táďou na sebe a ujistili se, že je to dobrý nápad.

,, Tak jo.'' odsouhlasil jsem návrh mamce. Ta se vítězně usmála a odesla z pokoje.

Vytáhnul jsem ze skříně dvoje jeany a jedny jsem zrovna podal Táďovi. Ještě mikiny.
Venku jse pořád zima, takže jsme si vzali bundy.

Venku bylo docela chladno. Možná bylo i něco pod nulou.
Z úst nám vycházel dým.

My jsme se procházeli po městě. Vedl jsem ho pološerými ulicemi Kroměříže. Nebyly nijak moc osvětlené ale ani jsem nešli úplnou tmou.
Drželi jsme se za ruce a vykládali jsme si. O škole, o tom jak to jde doma, o spolužácích, o světě, o hvězdách, o vesmíru.
Co by bylo, kdyby nebylo.

Už se blížila šestá hodina a tudíž i Táďův odjezd. Šli jsme teda domů, kde se Táďa přeslekl a vzal si věci, a pak jsme šli na nádraží.

Ještě jsme měli čás. Dorazili jsme na nádraží dřív. Ještě mi hned nezmizí.

,, Tak jak to uděláme příští víkend?'' zeptal jsme se, když jsme seděli na lavičkách a čekali na autobus.

,, Mohl by jsi spát u nás. Ale rodičům řeknu, že jsi kámoš.'' odpověděl Táďa a jeho oči sledovali chodník. Konec věty pronesl smutněji. Bylo vidět i slyšet, že ho to trápí. A koho by vlastně netrápilo?

,, To je v pohodě.'' dal jsem mu ruku na stehno ,, Nemusíš jim to říkat.'' zvednul jsem ruku dal mu ji na tvář aby se na mě podíval.
,, Řekneš jim to, až budeš připravený.'' rukou jsem si ho přitáhnul k sobě a políbil ho.
On mi dal ruce okolo boků a přitáhnul se ještě blíž. Líbali jsme se a přali jsme ai, abychom takhle mohli zůstat navždy.

Byli jsme pouhé milimetry od sebe, když jsme se odtáhli a nabírali jsme ztracený kyslík. Usmívali jsme se na sebe na vzájem. Jeho úsměv byl kouzelný. Neodolal jsme a opět jsme ho políbil a Táďa polibek prohloubil.

Nechci aby zmizel z mého dosahu. Chci ho mít u sebe. Co nejvíc u sebe.

Přijel autobus. Tadeáš se odtáhnul a vstal. Drželi jsme se za ruku. On šel k autobusu ale já ho zatáhl za ruku a on se otočil a já mu věnoval pusu.

,, V pátek přijedu.'' zašeptal jsem a objal ho.

Tadeáš neodpověděl. Asi toho nebyl schopný. Odtáhnul se a nakonec odpověl tiché ,,Ahoj.'' a zmizel do autobusu.
Zmizel i autobus.
A já tam zůstal stát sám.

(Omlovám se za chyby. Snad líbí.)