Stay Strong

Stay Strong- ČÁST 2-*This is me*

Vlastně jsem vám o sobě ještě nic neřekla. Jmenuji se Daniella Clifford. Je mi 20 let. Dělám své vysněné povolání. Spisovatelka. Mám dlouhé hnědé vlasy a světle modré oči. Snědá pleť a pár pih na čele.

Luke (Muj bývalý přítel) už není součástí meho života. Byla jsem sním tak štastná a on mě zradil. Ty vzpomínky na Paříž které sním mám jsou neskutečné. 

Ale vše skončilo v jedinou chvíli. Moje matka se jmenuje Caren. Otce nemám jelikož udělal mé mamce přesně to samí co můj přítel mně. Žije se svojí povedenou ženuškou a dcerou jménem Summer, které je 15 let.

No a pak tu teda je můj přítel z dětství. Liam. A z nějakého prosteho důvodu si mamka myslí že bych se sním měla vidět. Jelikož ona je vždy ta rozumná tak jí věřím.

Časně ráno jsem se vzbudila. Měla jsem perný den. Mamka věděla že pokud mě Liam vždy považoval za nejlepší kamarádku z dětství vzpomene si na mě. Ona prostě věděla že potřebuju jeho přítomnost a to i na maličkou chvilku kterou by si na mě mohl udělat. 

I když netuším jak ji to napadlo. Už si nepamatuju jaké je být v jeho přítomnosti.

Zavolala jsem do vydavatelství a změnila termín odevzdání mé nové knihy. Teď bych to zvládnout nemohla. Ani se na to soustředit nechci.

Mamka chtěla abych si rezervovala hotel kousek od místa kde Liam bydlí v jeho vile a to i se zbytkem své kapely One Direction. A musím se přiznat že často si ráda poslechnu jejich písničky. 

Vstala jsem z postele a začala se oblíkat do černých džín.

,,Ale ne" povzdechla jsem. Otočila jsem se a prudce vběhla do koupelny. Sedla jsem si nad záchodovou mísu a začala zvracet. Začali mě štípat oči.  Zase se mi udělalo zle. Zase jsem ucítila jeho vůni.

,,Je snad všude na mém oblečení" Zavrčela jsem vztekle a hodila všechno oblečení do prádelního koše. Mohla jsem jen doufat že neco najdu ve sve staré skřínce. A vida. Našla jsem tam dvoje legíny a pár triček. Budu muset ještě dnes na nákup.

Nasadila jsem si bílé tílko které jsem našla v rohu skřínky. A pak mé obnošené legíny.

V koupelně jsem se postavila k zrcadlu a jako už po několikátý jsem musela setřít řasenku z tváře. Ze skřínky jsem vytáhla balíček kapesníku. Jeden jsem vyndala a namočila ho troškou vody z kohoutku a řasenku setřela. Z kosmetické taštičky jsem si vzala řasenku a nanesla další vrstvu. Pak jsem si nanesla ještě oční stíny a natřela tvář pleťovou vodou. Vzala jsem hřeben a vyčesala si vysoký culík nahoru. 

Měla jsem už sbalené věci do apartmá. Zustanu tam akorát pár dní abych si pročistila hlavu.

Někdo zaklepal na dveře. Mamka vešla dovnitř. 

,,Páni tobě to sekne" mrkla na mě a usmála se.

,,Proboha mami!" řekla jsem ale musela jsem se taky usmát.

,,Mami? Uděláš pro mě jednu věc prosím?" 

,,Jistě. Všechno co si přeješ." 

,,Zbav mě tady v pokoji toho smradu než se vrátím" Obě jsme se začali smát.

,,Ráda. Myslím že by to chtělo něco proti parazitům" dodala a přišel další výbuch smíchu.

Pomyšlení že Luke je parazit je celkem vtipné ale teď i reálné. Pak jsem ale zvážněla. Měla jsem strach.

,,Myslíš..." odmlčela jsem se. ,,Myslíš že na mě nezapoměl? Jen přece je to už pět let. Nebo co když mě nebude chtít vidět. Nebo co když mě vyhodí? Nebo..." Chtěla jsem pokračovat dál ale mamka mě zarazila.

,,To je moc nebo" zasmála se. Mamka se postavila za mě a chytla mě za ruku.

,,Byl by hloupý kdyby si nepamatoval moji krásnou, milou a cílevědomou dceru."

To vážně mamka řekla? Otočila jsem se kní a obejmula ji. Stiskla mě. 

Před barákem mě čekal taxík aby mě odvezl do hotelu. Řidič mi pomohl se zavazadlem.

Mamka se semnou rozloučila. 

Po hodině když jsme konečně projeli kolonou centrem Londýna jsme dorazili na místo.  V téhle čtvrti jsem se nikdy ještě nepohybovala. Tady to doopravdy žije. Pomyslela jsem si.

Až moc jsem byla zvyklá na Paříž že jsem pomalu ani nevěděla jaké to je v Londýně.

S usměvem na tváři jsem vystoupila z taxíku a zabouchla za sebou dveře. Taxikář mi ještě vyndal muj cestovní kufřík a odjel. Čapla jsem ho do ruky a vlezla do hotelu. Na stěnách krásné malby. A drahé, cenné lustry. Přešla jsem k recepční. Ani jsem ji nemusela říkat mé jméno.

,,Tady, číslo pokoje je 69, tedy patro jedenácté." řekla mile a podala mi klíče. 

,,Mužu vás o něco poprosit" zeptala se. 

,,Jistě"

,,Dala by jste mi prosím autogram? Jsem vaše věrná čtenářka" vyhrkla a mě to udělalo obrovskou radost málo kteří lidé věděli kdo jsem i když se stala má kniha betselerem a četlo ji tisíce lidí po celém světe, a to vyšla teprve před měsícem. Dala jsem ji autogram, zaplatila jsem jí za první den a přivolala si výtah. Po cestě do pokoje si mě zastavilo kvuli autogramu ještě pár fanoušku. 

Jedním slovem. LUXUS. Můj pokoj stál doopravdy zato.

Vybalila jsem si věci a mrkla jsem na svoje rolexky kolik je hodin. Bylo těsně před dvanáctou.

Tak akorát čas na oběd. Vzala jsem si do kabelky cenné věci i adresu kde Liam bydlí a zabouchla za sebou.

Během chvíle jsem stála v hotelové restauraci. Mohla jsem si obědnat samozdřejmě neco do pokoje ale spíše mě teď uklidnovala přítomnost ostatních. Nechtěla jsem být sama....po obědě jsem rozdala dalších pár podpisů a vydala se udělat to co jsem dnes měla v plánu. Navštívit Liama. Vím třeba ani nebude doma. Je dost malá pravděpodobnost že by byl. One Direction jsou pořád v pohybu. 

,,Pff" odfrkla jsem. ,,Prý kousek. Pitomý google! Jsem věděla že se na něj nemám spoléhat"

Zabralo mi skoro polovinu dne než jsem tu vilu našla.

A teď jsem stála před ní. A civěla s otevřenou pusou. To bylo něco. 

Ale když jsem si uvědomila proč tam vlastně jsem. Začala jsem se trochu třást.

,,No tak holka! Seber se!" šeptala jsem si pro sebe potichu.

,,Prostě natáhni prst a zazvoň ti pitomá" pokračovala jsem.

A můj reflex mě nezklamal. Rychlostí blesku jsem natáhla ukazováček pravé ruky a zazvonila.