Stay Strong

Stay Strong- ČÁST 40-*The trials*

Někdy vás život podrobuje doopravdy těžkým zkouškám. Mezi náma s Liamem jich bylo už snad tucet.

Ale tahle znich byla nejtěžší a nejkrutější.

Nevěděli jsme co dál. To nikdo z nás. Jen jsme si prostě dali do hlavy jednu věc. 

Nevzdát to sním.

Ukázat Liamovi jak správně opět žít a skusit ho učit opět chodit. I když tu byla hodně malá šance že by někdy zas mohl

chodit tak za pokus to přece stojí.

Seděla jsem doma na pohovce a čekala na příjezd Liama. Konečně ho propustili a máme ho v domácí péči.

Kluci pro něj zajeli. Dokonce jsem z chodby slyšela smích. Něčemu se smáli.

Ale jak se říká smích léčí.

Liam už vypadal mnohem lépe.

Měl plno jizev to jo, ale taky některé zmizeli a jeho kůže už vypadala jako dřív. Akorát to ochrnutí nám stálo v cestě.

Pokoj jsme ted s Liamem měli dole. 

Přede mnou seděl Liam na vozíku.

A já měla nutkání hned jít za ním.

Vypadal velmi slabě.

Odvezla jsem Liama do pokoje. A hned co jsem přibouchla dveře jsem se k němu vrhla. On už čekal s otevřenou náručí.

,,Tak moc jsem potřebovala tvé paže" drmolila jsem a usmívala se s slzama v očích.

,,A já zas tebe."

,,Jistě že tebe samotnýho ne jen tvé paže" zasmáli jsme se.

,,Miluju tě! A už nikdy prosím neříkej ty věci co jsi říkal v nemocnici!" Prosila jsem ho.

,,Já miluju tebe víc. Hm!" 

,,Budu ti se vším pomáhat. Jsem tu pro tebe. Všechno to zvládnem a víš co? Ať doktor říká co chce...já tě zas naučím chodit"

Liam se na mě hrdě podíval.

,,Máš pravdu zvládneme to."

Objímala jsem ho a on mi brečel na rameno.

Oba dva jsme byli citově napjatí.

Držela jsem ho a nechala ho brečet. Potřeboval to dostat ven.

,,Liame...vím...vím že na to nemáš náladu ale prosím odpověz mi na dvě otázky"

Opatrně přikývnul at pokračuju.

,,Nezahlídnul jsi v nahrávacím studiu někoho kdo tam neměl co dělat? Nepohádal ses nedávno s někým?" zněli mé dvě otázky.

,,Ne. Nezahlídnul, tedy pokud jo tak si to rozhodně nepamatuju...jinak Dan víš že mám hodně nepřátel" zatvářil se kysele.

,,Haters přece"

Smutně jsem se usmála.

,,Že mě to nenapadlo jako první."

Přitáhl si mě k sobě. I když ani nemohl cítit že jsem o něj od spoda dolu opřená.

,,Nehraj si na detektiva Daniell...tohle vyřeší policie." řekl s durazem.

,,Dobře" slíbila jsem ale ani trochu jsem to tak nemyslela. Tohle jen tak nenechám. Prostě se dozvím kdo to byl uplně první.

Plno přátel přišlo navštívit Liama. A hlavně jeho nejlepší přítel Andy. Který ho teda navtěvoval už v nemocnici. Dokonce byl na mě hrozně milý a zustaval v nemocnici po nocích semnou. Takže jsme se už znali.

Pak začali odcházet.

,,Hej brácho všechno bude v pohodě věřmi.!" říkal právě Andy Liamovi.

,,Tvá přítelkyně je fakt dobrá, tak si ji važ a ne že ji někdy necháš odejít, i kdyby se dělo cokoliv" řekl.

,,Já vím Andy, taky že bych ji nenechal odejít"

To mě dojalo.

Andy ho obejmul, poplácal přátelsky po zádech a slíbil že bude chodit každý den pokud nám to nebude vadit.

Ale Liam byl strašně rád a já taky takže jsme mu to dovolili a ještě se spolu zasmáli.

Bylo to složitý ale nakonec jsem zvládla dostat Liama do postele. Od kluků jsem pomoct nechtěla protože mi přece nebudou takhle pomáhat každý večer. Musela jsem tam Liama dostat sama.

,,Máš moc silný svaly" mumlám celá udýchaná.

,,Nelíbí?" udělal Liam smutnou grimasu.

,,Líbí, takhle je to tak akorát" začali jsme se smát.

Převlíkla jsem ho. (Což byla taky fuška)

Pak jsem se i já převlíkla a vlezla si k němu. Hned jsem se zavrtala do jeho náruče. Políbil mě na temeno hlavy.

,,Miluju tě" řekli jsme oba zároven.