Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola první

S otráveným zakňučením jsem se přetočila na bok, když mi ostré, sluneční paprsky zasvítily přímo do obličeje jako lasery. 

„To už je ráno?" zaskřehotala jsem a schovala hlavu pod polštář.

„Chloe, vstávej!" ozval se otravný hlas mé milované spolubydlící. Bušila mi do dveří tak silně, až jsem se obávala, že je vyrazí. Jak sakra mohla být pokaždé vzhůru tak brzo? Tuhle její vlastnost jsem nesnášela už od tábora, kde nás takhle prudila skoro každé ráno.

„Sky, proboha, dej mi pokoj. Už vstávám!" zabručela jsem v odpověď, když nepřestávala do těch dveří mlátit. Za dveřmi se ozvalo spokojené ‚dobrá' a rány ustaly.

Po pár minutách přemlouvání sebe samotné, jestli mi to za to stojí, jsem vstala a přehodila přes sebe vyšívané, lehké kimono a se zděšením z vlastního odrazu v zrcadle opustila svoji noru, jak jsem s oblibou přezdívala mému pokoji. Sky seděla jako každé ráno na jedné z barových židlí a popíjela čaj. V ruce držela noviny a se zaujetím si četla nějaký článek. Zrzavá hříva připomínající ohnivé plameny jí splývala v dlouhých vlnách po zádech.

Už to bylo pár let, co jsme se nastěhovaly do našeho bytu. Když se Zoey společně se Sebastianem odstěhovala daleko od nás, Sky usoudila, že se o mě jako jediná dokáže postarat. Jako kdybych to snad potřebovala. Jednu mámu už jsem měla, i když o mě nejevila přehnaný zájem. Vlastně žádný.

„No to je dost, že jsi vstala," popíchla mě.

„Nepřeháněj," protočila jsem oči v sloup, ale neubránila se úsměvu.

„Nepřeháním, dneska máš pohovor. Důležitý pohovor," nemohla si odpustit ten důraz. „Fotit na tak velké akci, to je šance, která se ti nenaskytne tak často. Uděláš si jméno."

„Proboha, Sky, nechceš se radši zavřít v pokoji a napsat další bestseller?" neodpustila jsem si otrávený povzdech.

Sky byla jedním z nejtalentovanějších lidí, které jsem znala. Její kouzelné prsty a fantazie bez hranic spolu skvěle souzněly. Podobně na tom byla i Zoey, která se bez problémů zvládla uživit prodejem jejích fantastických obrazů. A pak jsem tady byla já. Jediné, v čem jsem vynikala bylo focení, a ještě před rokem to bylo vaření kávy v malé kavárničce.

„Myslím to s tebou dobře, ty potvoro," zasmála se a usrkla horkého čaje z jejího oblíbeného hrníčku, který byl posetý namalovanými slunečnicemi. Byl to dárek od Zoey.

„Vždyť já vím," pousmála jsem se.

Sky trpěla maminkovským syndromem. Neustále měla potřebu se o mě starat, což by nebylo tak hrozné, kdybych nebyla starší než ona. 

„V kolik tam máš být?" položila mi nadšeně otázku a znovu se napila.

„V jedenáct."

„Budu na tebe myslet," mrkla na mě a já radši předstírala, že nic neslyším. Odšourala jsem se do koupelny za účelem udělat ze sebe člověka.

Pravidelně jsem se probouzela s otrávenou náladou a kruhy pod očima a to poslední, na co jsem se dneska cítila, byl nějaký pitomý pohovor. Když jsem s tou ženskou mluvila po telefonu, řekla, že je to jen formální věc, takže jsem se neměla čeho obávat, ale i tak se mi nikam nechtělo. Zvlášť když její hlas připomínal nějakou zlou učitelku ze základky.

„Život dospěláka vážně stojí za prd," prohodila jsem v koupelně, když jsem si své rty jako obvykle natírala rudou rtěnkou.

„Ty žádnej dospělák nejsi, určitě ne duševně, kotě," ozvala se pobaveně a já jí v duchu musela s rošťáckým úsměvem a tichým přikývnutím dát za pravdu.