Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola jedenáctá

„Co tady děláš?" zeptala jsem se nejistě a v ruce pořád svírala sklenici s průzračnou tekutinou. Hlasitá hudba se linula z reproduktorů, ale jeho hlas jsem slyšela zřetelně. Stejně tak jsem jasně rozeznala jeho tvář v barevných paprscích světel pobíhajících po celém klubu.

„Jsem tady náhodou," pokrčil rameny. Ležérně si vzal druhou, volnou sklenici a její obsah do sebe vyklopil, načež se zamračil. „Fuj, nesnáším vodku."

Pochybovačně jsem nakrčila obočí a udělala s panákem to samé, co on, načež jsem taky nasadila kyselý obličej. „To ti tak budu věřit."

„Kdybych ti řekl pravdu, odpověděla bys stejně," oznámil mi se zamyšleným výrazem, kterým mě sjížděl od hlavy až k patě a pohrával si se slunečními brýlemi.

„Dneska už mě nic nepřekvapí, takže ven s tím, frajere," otráveně jsem otočila oči v sloup a dala signál druhému barmanovi, že si dám ještě. „Hlavně mi tady nevykládej, že jsi tu kvůli mně," zasmála jsem se sarkasticky. 

„A co když opravdu jsem?" položil řečnickou otázkou s pohledem zavěšeným do mých očí.

Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a podepřela si rukou bradu. „Jasně, člen známé kapely, od pohledu sukničkář, kterej si nejspíš myslí, že mu celý svět leží u nohou, přišel do baru za obyčejnou holkou, která se tady snaží alkoholem vytlačit problémy ze svýho života. Holkou, kterou viděl jednou v životě."

„A proč ne?" hodil po mě svůj zářivý úsměv. „Mimochodem, vytvořila sis o mně docela šeredný úsudek. Takový vůbec nejsem," dotčeně se zašklebil.

„Uhm," zahučela jsem lehce opile a snažila se koukat kamkoliv, jen ne na něj. Znervózňoval mě úplně stejně, jako když jsem ho viděla poprvé. Ta podoba s Mattem byla nepopiratelná.

„Chtěl jsem se s tebou sejít, ale Chris mi odmítl na tebe dát kontakt. Asi moc nestojí o to, abych se s tebou seznámil. Čím to bude?" zasmál se a nervózně se podrbal na zátylku.

„Ty ses chtěl se mnou sejít," opakovala jsem pochybovačně Troyova slova. „Proč?"

„Jsi zajímavá," pokrčil rameny a upřeně mě pozoroval.

„Jestli ti přijde zajímavá mladá alkoholička, tak máš fakt divný vkus," konstatovala jsem pobaveně.

„Ty nejsi žádná alkoholička," uchechtl se. „Dneska utápí smutek v chlastu většina z nás, na tom není nic divného," odpověděl a z obličeje mu zmizel ten frajírkovský úsměv. „Nechceš si o tom promluvit?"

„O čem?" dělala jsem hloupou.

„O tvém důvodu k dnešnímu pití, ty trubko."

„Asi ne," nehodlala jsem si vylévat srdce vlastně úplně cizímu klukovi, na to jsem nebyla dost opilá.

„Tak se aspoň netvař tak nešťastně," štípl mě do tváře jako malé děcko a povzbudivě se usmál. 

Bylo těžko uvěřitelné, že se Troy dokázal usmívat i takhle. Bůh ví, proč jsem ho měla zafixovaného jako kluka, co akorát frajeřil, když jsem s ním posledně vlastně neprohodila jedinou smysluplnou větu.

„Jak jsi věděl, že tady dneska budu?"

„No, nebudu lhát. Měli jsme zrovna poradu ohledně nového alba, když jste po sobě s Chrisem ječeli po telefonu. V zasedačce zavládlo hrobové ticho, až tak to bylo drsné," uznale pokývnul hlavou. „Takhle vykolejeného jsem ho dlouho neviděl, byl z toho fakt špatnej. Nemám ponětí, co jste řešili, ale svoje jsem si z toho rozhovoru odvodil. Každopádně Chris věděl, kde tě dneska večer nejspíš najde," přiznal.