Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola patnáctá

Vzbudila mě nevysvětlitelná tíha táhnoucí se přes mou paži, která mi zároveň znemožňovala pohyb. Na třetí pokus se mi povedlo rozlepit rozespalé oči, abych zjistila, že mám pár centimetrů od svého obličeje ten Troyův. Chvíli mi trvalo uvědomění toho, že na mě zírá jako na nějakého roztomilého křečka a v momentě, kdy mi to došlo, jsem se nepříjemně zamračila.

„Bré ranko, Růženko," pronesl s lišáckým úsměvem. Už byl zase v kůži provokatéra.

„Než ti jednu napálím, prozradíš mi, co to právě děláš?" sykla jsem nabroušeně s kyselým úsměvem.

„Snažím se, abys nespadla z gauče na zem," prohodil nevinně.

„To sotva!" zabručela jsem rozespale a pořád se nepokoušela změnit svůj nabroušený hlas, přičemž jsem se ho pokusila odstrčit.

„Varuju tě, pokud nechceš skončit na podlaze, tak tohle nedělej," tiše se smál, a přitom se mu dělaly roztomilé ďolíčky.

Bože. Ksakru s geny kolujícími jejich rodinou.

„Pusť mě, nebo se neznám!" zaskřehotala jsem tiše a znovu se pokusila ze sebe shodit jeho ruku.

Tiše si povzdychl, ale následně povolil. „Jak si přeješ," špitl a v očích mu zaplály ohníčky uličnictví.

V momentě, kdy jsem byla uvolněná z jeho sevření jsem ucítila, jak padám a z úst mi vyšlo vyjeknutí. „Ty!"

Následovalo už jenom tvrdé přistání na podlaze.

„Ano?" křenil se nade mnou pobaven mým neohrabaným pádem na zem. „Jen jsem udělal o co jsi žádala."

„Blbče."

„Tvoje blbost," nenechal se rozhodit mým pohledem, který by jistě usmrtil kohokoliv jiného, kdo by se na mě v tu chvíli podíval a stejně tak mu z tváře nemizel úsměv.

„Ty jsi takový pitomec!" vztekala jsem se dál, ale na ústech se mi pomalu rýsoval úsměv, který přešel ve hlasitý smích, jenž nakazil i Troye.

Smáli jsme se jako puberťáci a nemohli přestat. Konečně jsem se po dlouhé době cítila opravdu uvolněná ode všeho, co mě táhlo ke dnu. Alespoň dokud se za námi neozvalo odkašlání. Sebastian si nás tiše prohlížel s pobaveným úšklebkem.

„Nechci vyrušovat vaše milenecké pošťuchování, hrdličky, ale jste slyšet nejspíš až ke vchodu," pronesl a věnoval mi významný pohled.

„Cože?" vyhrkla jsem a rychle se vyšvihla do sedu. „Pořiď si brýle, Sebe. Koho tady nazýváš hrdličkami?" ohnala jsem se udiveně a uraženě zároveň. „S tímhle člověkem fakt nic nemám a mít nebudu!" dodala jsem urychleně, ale znělo to spíš jako rychlá a těžko uvěřitelná lež, což mě dopálilo ještě víc.

„Au," ozval se Troy a nasadil zdrcenou masku jako správná herečka, čím si vysloužil další zabíjecí pohled.

„Dobře, omlouvám se. Hlavně se nerozčiluj!" rozesmál se Sebastian. „Jde z tebe strach," dodal.

„To teda jde," souhlasil Troy, díky čemuž schytal ránu polštářem, který jsem měla shodou okolností po ruce, přímo do obličeje.

„Budete snídat?" zeptala jsem se Seba a předstírala, že nevidím toho otrapu vedle, který se dusil smíchem.

„Když to nebude vadit," pousmál se.

„Hloupá otázka," kroutila jsem hlavou. „Něco udělám, klidně si běž ještě lehnout."