Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola desátá

Bylo to jako znovu ztratit kus něčeho důležitého. Jako kdyby někdo vzal vaše srdce a necitlivě ho rozdupal na cucky, které následně spálil na popel a vy jste to všechno cítili v každé buňce svého těla.

Nehybně jsem stála ve dveřích a tiše pozorovala ty dva, jak se vraždí pohledem. Nedokázala jsem najít žádná slova, natož vypustit jedinou hlásku. Třásly se mi rty a oči se pomalu zalévaly slzami. Cítila jsem se poníženě jako ještě nikdy v životě.

„Bývala manželka!" zaburácel Matt a propichoval Claru očima. Vypadalo to, že kdyby měl možnost, zakroutil by jí krkem.

„Ještě ne, zlato," oplácela mu pohledy ostré jako břitva. „Ještě jsem stále tvoje žena!"

„Nechovej se jako kdyby ti na tom snad záleželo. Proč jsi sem vůbec přišla? Řekl jsem ti jasně, že budeme všechno řešit přes právníky!"

„Doslechla jsem se, že sis přivedl novou kočičku, tak jsem se na ni přišla podívat. Ale když tak na ni koukám, nemá žádné drápky," posměšně se ušklíbla a naklonila hlavu na stranu, přičemž stočila pohled ke mně. Bavila se přímo královsky a dávala to jasně najevo.

Kdybych nebyla tak moc v háji, asi bych po ní skočila a vyškubala jí tu blonďatou hřívu.

„Vypadni," ozval se Mattův zhrublý hlas.

„Snad bys mě nevyhodil," zasmála se. „Není to tak dávno, co jsi mě nechtěl pustit z postele."

„Co to meleš? Přišla jsi jenom dělat problémy, Claro?"

„Kdo ví," mrkla s pohledem stále upřeným na mě a s ladným pohybem se zvedla z křesla. Působila jako divoká šelma, která si vyhlíží novou kořist, na které si hodlá pěkně smlsnout. Když procházela kolem Matta, poslala mu vzdušný polibek a ode dveří zavolala: „Uvidíme se u soudu!"

Jakmile se ozvalo prásknutí dveřmi, bylo to jako prozření. Konečně se mi vrátil hlas a zaraženost nahradil vztek, jehož hladina neustále stoupala jako hladina rozbouřené vody, která měla každou chvíli přetéct.

„Ty hajzle," ozval se můj ještě stále roztřesený hlas.

„Nech si to vysvětlit," odvětil Matt prosebně a pomalu se ke mně začal přibližovat.

„Ne!" zakřičela jsem a popadla vázu stojící na malém, ozdobném stolku. Bez rozmýšlení jsem ji po něm hodila, ale Matt se obratně vyhnul. Chvíli zděšeně pozoroval kusy střepů válejících se u zdi, o kterou se váza roztříštila a nejspíš na moment pochyboval o mém duševním zdraví. Následně jeho oči opět vyhledaly mojí osobu a bez náznaku zloby se na mě upřely.

„Chloe, prosím..."

„Mám toho už sakra dost!" rozběhla jsem se do ložnice a okamžitě ze sebe shodila jeho košili, místo které jsem na sebe natáhla černé šaty.

Matt mě následoval a pokusil se mě utěšit letmým dotekem, čímž to celé ještě zhoršil. „Už s Clarou dlouho nežiju, rozvádíme se!" snažil se to urychleně vysvětlit, když jsem po něm vrhla varovný pohled a odstrčila jeho ruku.

„Nesahej na mě!" sykla jsem a z očí se začaly valit proudy slz. „Ty jsi ještě pořád ženatý a klidně se se mnou vyspíš, aniž by ses o tom zmínil jediným slovem!"

„Chtěl jsem ti to říct, až přijde vhodná chvíle."

„A ta by přišla jako kdy?" rozhodila jsem rukama a bezmocně je znovu svěsila k tělu. Otočila jsem pohled k oknu a pozorovala ranní slunce, které prosvěcovalo zasněžené ulice a střechy všech těch vysokých budov. „Mám toho dost. Toho nekonečného zraňování, Matte," vzlykla jsem a odhodlala se mu podívat do očí. Prokletých, krásných oříškových očí.