Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola šestá

Naprosto opilá polibkem, po kterém jsem toužila snad celý svůj život, jsem se nechala unést. Konečně jsem mohla cítit, jaké to je dotýkat se jeho nahé kůže. Z vlasů mu ještě stále stékaly kapky vody a sálalo z něj teplo. Nejspíš se sprchoval v pěkně horké vodě. Stejně jako já.

Trvalo to pěknou chvíli, než mi došlo, co to tady vlastně vyvádíme. Cítila jsem Mattovu velkou ruku, jak mi prohrábla vlasy a lehce si mě přitlačil k sobě ještě blíž, i když to vypadalo, že víc to snad už ani nejde. Nemohla jsem se nabažit jeho hebkých rtů, ale rozum byl přece jenom silnější.

„Ne," zašeptala jsem mezi polibky. „Přestaň, prosím," škemrala jsem a nebyla si jistá, jestli to mířím na něj, nebo na sebe. Možná jsem říkala tohle, ale moje tělo neposlouchalo. Jenže já věděla, kam tohle povede, jestli to nezastavím. Veškerou silou, kterou jsem v sobě našla, jsem se odtáhla.

„Chloe, já... se omlouvám. Nechtěl jsem," zmateně ze sebe vysoukal.

„Nechtěl?" zeptala jsem se trochu ublíženě, ačkoliv jsem na to neměla nejmenší nárok a v tu chvíli Mattovi cukl pravý koutek.

„Chtěl," vydechl s jemným úsměvem přiznání po chvilce trapného ticha. Nervózně si prohrábl svoji mokrou, hnědou hřívu a upřeně se na mě zadíval. „Celou tu zatracenou dobu."

Nemohla jsem ignorovat, jak moc mi poskočilo srdce radostí, ale dát to najevo by byla chyba. Těžce jsem vydechla a udělala ještě jeden krok vzad, abych si udržela bezpečnou vzdálenost.

„Nemůžu říct, že jsem po tomhle netoužila od svých... no, prostě řekněme, že už dlouho," vyhrkla jsem v rychlosti. „Ale to nic nemění na tom, že už o to nestojím. Já tě nechci Matte, nechci se od tebe nechávat neustále zraňovat. Nechci abys zase zmizel a neozval se mi několik let."

„Chtěl jsem ti to vysvětlit," namítnul.

„A místo toho se tady po sobě sápeme," odsekla jsem. „Nejsem si jistá, jestli pro to, co jsi udělal existuje nějaká omluva, Matte. Ty jsi mě od sebe odříznul bez jediného slova."

Rošťácký úsměv na Mattově tváři vystřídal bezmocný pohled člověka, který toho měl spoustu na srdci, ale nevěděl, jak to vyjádřit. Pohled člověka, který nedokázal najít ta správná slova.

„Musel jsem, pochop. Musel jsem se naučit žít s tím vším, s Miinou smrtí, sám se sebou. Potřeboval jsem čas a prostor. Nedokázal jsem ani odpovědět na tvoje city, a to i přes to, že jsem tě měl už dlouhou dobu rád," vysvětlil tiše. „Jenže když Mia odešla, cítil jsem se jako prázdná schránka neschopná jakýchkoliv pocitů. Zranil bych tě možná ještě víc, kdybych nezmizel. Tohle je něco, co nejspíš nikdy nepochopíš, Chloe a já to po tobě nemůžu ani žádat. Jediné, o co tě prosím, je odpuštění a šance," vydechl bezmocně.

Nedokázala jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Každé jedno slovo se do mě vepsalo, jako kdybych byla prázdný papír. Tak dlouho jsem chtěla slyšet proč to udělal a teď, když jsem to konečně zjistila, nebyla jsem schopná odpovědět. Ani na něj začít křičet, jak moc hloupá je to výmluva, tak jak jsem si to dlouho plánovala. Místo toho jsem stála jako kůl v plotě a němě ho pozorovala. Cítila jsem v sobě pochopení pro to, co udělal.

„Já... udělám cokoliv, abys byla znovu moje," zašeptal a jedním krokem se ke mně přiblížil.

„Nikdy jsem nebyla tvoje, Matte," zakroutila jsem hlavou a znovu couvla. „Možná jsi mě chtěl určitým způsobem ochránit, ale stal se přesný opak. Já po tobě lásku nikdy nevyžadovala."