Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá

Píseň: Aly & AJ - Never Far Behind

Nebylo lehké Mattovi vysvětlit, že nejsem takový andílek, za kterého mě nejspíš měl. Pochopitelně se netvářil nadšeně, když jsem mu vyprávěla o tom, jak jsem smutek utápěla v alkoholu a sexu se známostmi na jednu noc. A že jich bylo.

Chvíli mu trvalo, než zpracoval všechny informace, které jsem mu sdělila. Jak ty o mém dětství, tak ty o mé rodině a vlastně o všem, čím jsem si prošla do dne, kdy jsme se po těch pěti letech opět setkali.

A potom tady byl Troy a moje malá lež o tom, jak moc blízcí jsme si tedy byli a možná pořád jsme. Nedokázala jsem říct pravdu, a tak měl Matt za to, že díky svému dětství jsme se dokázali vzájemně pochopit a podpořit, což vlastně nebyla ani lež. Ale také to nebyly zdaleka všechny informace, které by si zasloužil vědět, a ačkoliv od této nepříjemné konverzace uplynul už měsíc, pořád mě to tížilo. A to, že se Matt těšil na naše budoucí společné setkání ve mně vyvolávalo absolutní hrůzu. Jen ta představa, jak se na sebe falešně usmíváme a hrajeme před Mattem velké divadýlko bylo otřesná.

Zrovna jsem upravovala fotky, které jsem musela do konce týdne odeslat zákazníkovi, když mi zazvonil telefon. S unaveným povzdechnutím jsem hovor přijala, aniž bych se podívala, kdo že mě to vlastně shání.

„Chloe?" zazněl příjemný hlas a mé tělo na něj okamžitě zareagovalo.

„Matte?" usmála jsem se.

„Vím, že toho máš teď spoustu, ale nemohl bych si tě na chvíli vypůjčit?"

„O co jde?" zajímala jsem se a pohodlně se opřela zády o opěradlo židle, přičemž jsem obrátila pohled k večerní obloze, kterou mé oči pozorovaly skrz okno. Milovala jsem červánky.

„Mám pro tebe něco, co bych ti chtěl ukázat," odpověděl záhadně a mě začínala přemáhat velká zvědavost zvědavost.

„Nemusíš být tak tajemný, moc dobře víš, že na tebe bych si udělala čas i kdybych měla do minuty umřít," tiše jsem se zasmála a uložila rozdělanou práci na počítači. „Takže v kolik a kde?"

„Před tvým bytem, teď," odpověděl pohotově a v hlase se mu ozýval úsměv. Dokázala jsem si živě představit, jak sladce právě nejspíš vypadá.

„Áha," mlaskla jsem nespokojeně.

„Copak?" ozvala se znepokojená otázka.

„Takže nemám šanci ze sebe udělat člověka."

„Máš snad pocit, že nejsi člověk?" zeptal se pobaveně.

„Víš moc dobře, jak jsem to myslela," obrátila jsem oči v sloup.

„Ty jsi ten nejkrásnější člověk, kterého znám, takže klid. Prostě vyběhni v tom, co máš na sobě a nic neřeš."

„A co když na sobě nic nemám?" neodpustila jsem si menší provokaci.

V odpověď mi přišel hlasitý nádech. Dostala jsem ho. „V tom případě asi budu muset vyběhnout já za tebou a připravit tě o to překvapení, které pro tebe mám. A věř mi, že to vážně stojí za to."

„Dobře, už jdu," zasmála jsem se, ukončila hovor a zaklapla počítač. Nesnášela jsem překvapení, ale tohle bylo od něj, tak jsem se to pro jednou rozhodla přejít.

V rychlosti jsem se pokusila učesat, ale nebylo mi to moc platné. Chodit spát s mokrou hlavou je vždycky špatný nápad, ale já se ještě pořád neponaučila, takže jsem měla na hlavě nezkrotné polo-afro, které drželo jako dráty.