Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá druhá

„Co že jsi jí to řekla?" zakuckal se smíchy Matt.

Venku už byla tma a hustě chumelilo. Zrovna jsme leželi v posteli a cpali se vším možným, co jsme si nechali donést na pokoj.

„Zasloužila si to," pokrčila jsem rameny a slupla jednu kuličku hroznového vína. „Přesně takové nány se na táboře pouštěly do všech holek, které je nějakým způsobem štvaly, stály jim v cestě, nebo působily slabým dojmem. No, většinou to bylo kvůli Chrisovi," uchechtla jsem se.

„Takže to nikdy nebyl tvůj případ," přikývnul uznale Matt.

„To si teda piš, na mě si nikdo nedovolil. Každý věděl, že nemám problém se poprat," mrkla jsem na něj. „A to mi vydrželo dodnes!" zasmála jsem se a hrdě se praštila pěstí do hrudi.

„No, nic se nezměnilo. To je jako tehdy, když jsi za mnou přišla do hotelu a recepční tě nechtěly pustit. Vypadalo to, že po nich každou chvilkou skočíš," pousmál se při vzpomínce na ten večer.

„Nechtěli ti dát vědět, že jsem přišla a koukaly se na mě spatra. Jasně, že jsem si to nechtěla nechat líbit. Možná že chodím v potrhaných džínách a vytahaných tričkách s ujetými nápisy, ale pořád jsem dáma," pokrčila jsem rameny a natáhla se pro jahodu, kterou jsem namočila do čokolády.

„Když jsem viděl, jak na tebe koukaly, měl jsem chuť jim zařídit vyhazov," zasmál se. „Ale jen dělaly svoji práci. Bohužel jim jaksi chyběl lidský přístup, což je věc o kterou se už jistě postaral jejich nadřízený," posledních pár slov zamumlal téměř neslyšitelně.

„To jsi nemusel," odpověděla jsem s nepatrným úsměvem, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě to nepotěšilo. Bylo hodně hnusné těšit se z toho?

„Ale musel. Nesnesu, když se k tobě někdo chová špatně," promluvil vážně. „Chtěl bych tě vidět jenom s úsměvem na tváří. Jsi jako můj vlastní zdroj energie. Stačí, když se usměješ a já můžu hodit všechno za hlavu," promluvil a políbil mě na čelo.

Ptáte se, jestli jsem se mohla cítit ještě více milovaně? Těžko.

„Co kdybychom vyzkoušeli tu suprovou vířivku?" navrhla jsem s úsměvem. Nikdy jsem v žádné nebyla.

„Tady ti to nevyhovuje?" zeptal se trochu unaveně.

Váleli jsme se v posteli oblečení do bílých županů a jen se tak poflakovali. I já byla po celém dni na sjezdovce unavená moje zadnice by mohla sama vyprávět příběhy, ale byla jsem tu ze všeho tak nadšená...

„Ale jó, jen bych to chtěla zkusit," pokrčila jsem rameny. „Blbý nápad, stejně tam chumelí."

„Zítra se tam můžeme válet třeba celý večer," pohladil mě po vlasech a strčil do pusy další kousek jahody namočené v té nejchutnější čokoládě.

„Snažíš se mě umlčet?" zasmála jsem se v momentě, kdy jsem měla už pusu prázdnou.

„To bych provedl jinak," zamumlal tiše.

Ještě tu samou noc jsem nemohla usnout. Tížila mě totiž myšlenka na Claru, Mattovu ženu. Od posledního vážného rozhovoru se o ní nezmínil ani slovem. Netušila jsem, jak se jejich rozvod pohnul, nebo nepohnul. A i když spolu už nežili, nelíbila se mi představa toho, že spím se ženáčem. I když to nejspíš nebylo třeba, cítila jsem se provinile, a tak jsem se rozhodla Matta následující den konfrontovat. Musela jsem se dozvědět, jak se věci mají.

***

„Co takhle si zajít na snídani do té luxusní jídelny v prvním patře, která je plná švédských stolů?" zeptala jsem se s nadějí v očích. Stoly plné jídla, to bylo vždycky moje.