Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá pátá

Několik následujících dní jsem trávila s Troyem a i když mě hlodalo svědomí, užívala jsem si to. Užívala jsem si jeho bezstarostnou povahu naplněnou rebelstvím. Žil naplno a nezajímalo ho, co si myslí ostatní. Po jeho boku jsem s nebála cokoliv provést a bylo to osvobozující.

Sky se stále nevracela do našeho společného bytu a já začínala mít pocit, že se tam možná ani vrátit nechce. Neměla bych jí za zlé, kdyby chtěla žít s Billym. Bylo mi však jasné, že kdyby se dozvěděla o všem, co se stalo, tak by se možná dokonce i v minutě přemístila jen aby mi pořádně vyhubovala a následně mě utěšila objetím. Ale netušila zhola nic, i když už to bylo déle než měsíc.

„Tohle není správný, Chloe," protestoval Chris. „Dokážeš si představit, jak by Matta zlomilo, kdyby sis začala s jeho bratrem?"

„Já si s ním nic začínám," bránila jsem se.

„Prosím tě, nic mi tu nenamlouvej. Máš pro něj slabost už od první chvíle, kdy jsi ho spatřila."

Poraženecky jsem si povzdechla a schovala obličej do dlaní. „Nedělám to záměrně. Snažila jsem se mu vyhýbat, dokonce jsem ho odmítla. Jenže být s ním je tak osvobozující, ani si nedokážeš představit jak moc. On nemá těhotnou ženu se kterou se rozvádí a nemá ani složitou povahu. On je..."

„Je stejně nedospělej jako ty a stejně ujetej jako ty. Mám pokračovat?"

„Ne."

„Teď je ti s ním možná dobře, ale než se naděješ, budeš v tom až po uši. A víš, co se stane potom?"

„Chrisi..."

„Buď práskne do bot, nebo se postará o to, abys odešla sama. Možná jste si podobní, ale Troy nezná lásku. Neví, co to znamená milovat. Natož co to obnáší."

V tichosti jsem Chrise poslouchala a snažila se urovnat si myšlenky v hlavě.

„A pokud se nestane nic z toho, tak tebe stoprocentně sežere tvoje svědomí. Můžeš si říkat co chceš, ale nikdy nebudeš nikoho milovat tolik jako Matta. Taková ty zkrátka jsi. Dýcháš pro něj, prostě si to přiznej."

„Proč mi tohle vůbec říkáš?" zeptala jsem se trochu roztřeseně. Bylo až děsivé, jak moc dobře mě znal.

„Protože tě nechci už nikdy vidět tak zničenou."

„Pochop, že Matta nikdy nebudu mít. Pořád nám něco stojí v cestě a já už jsem z toho unavená. Nebaví mě pořád přelézat ty zdi, které se mezi nás staví. Vyčerpávají mě ty neustále boje s osudem. Máš pravdu, nikdy nebudu nikoho milovat jako jeho. Ale možná je už prostě čas se vzdát a jít dál. Žít."

Chris na mě v tichosti zíral a nejspíš hledal nějaká další slova. Ale na to, co jsem řekla, už nebylo co odpovědět. Měla jsem pravdu.

„Dobře, vzdávám to. Dělej si, co chceš, ale pokud je to aspoň trochu možné, nezamiluj se do Troye. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak bych tě podpořil, ale s ním..."

„Už zníš spíš jako můj rodič než nejlepší kamarád," protočila jsem oči.

„Jo? Dokonce se tak i cítím," zahučel a plácl sebou na svůj gauč. „Mám takový pocit, že už nechci děti. Ty mi bohatě stačíš," doplnil a bylo znát, že v sobě dusí smích.

„No dovol!" vyjekla jsem a praštila ho velkým polštářem, který byl po ruce.

V duchu jsem litovala, že někdo jako on skutečně není mým otcem, nebo třeba i matkou. Už takhle mi byl víc rodičem než moje vlastní matka, které jsem byla ukradená. „Jednou z tebe bude skvělý táta," věnovala jsem mu upřímný úsměv, který mi s pochybami v očích opětoval.