Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Epilog

Byl to hřejivý letní večer, který se pyšnil oblohou bez mráčku, kterou zdobilo pár prvních, jasných hvězd. Někde v dálce ještě stále zpívali ptáci a ozývaly se zvuky cikád, které byly pro letní večery tak typické.

 Stála jsem oblečená do překrásných svatebních šatů na placu, který měl sloužit jako taneční parket a společně se svým vyvoleným zírala na pódium, kde stála ta nejlepší kapela všech dob. Kdyby mi bylo znovu šestnáct, asi bych tu ječela jako nadšená fanynka. Nemohla jsem si přivyknout na to, že byli kluci z Chrisovy kapely oděni do elegantních obleků, protože se to k nim vůbec nehodilo a pořád mě to svým způsobe rozesmívalo, ale byla jsem vděčná, že na mé svatbě hráli právě oni. Byl to ten nejlepší svatební dar, který jsem mohla dostat. Chris se na mě spokojeně usmíval z pódia a ukazoval palec nahoru.

Všude kolem nás svítily různobarevné lampionky a ze všech stran se ozývalo nadšené švitoření. Bylo mi velkým překvapením, když se mikrofonu ujal Troy.

„Chtěl bych věnovat dnešní první píseň mému bratrovi, protože neznám člověka s větším srdcem, než má on a já bych si nemohl přát lepšího sourozence," odmlčel se a věnoval Mattovi malý úsměv, který mu byl ihned opětován. „Stejně tak bych chtěl tuto píseň věnovat Chloe, protože je to ta nejskvělejší ženská pod sluncem a já si můžu oddechnout, když svého bratra svěřím právě jí."

Teď se asi divíte, ale je to tak. Matt a Troy si všechno vyříkali, a ačkoliv se to zdálo být něčím neuskutečnitelným, usmířili se. Díky tomu se Troy konečně dozvěděl vše o své zesnulé sestře a nechal se přijmout do rodiny Moorových, kde ho přivítali s otevřenou náručí. Paní Moorová měla vždy velké srdce, které po ní zdědily všechny její děti.

Po zádech mi přejel mráz, když se dal Troy do zpěvu písně, jíž zpívala kdysi Mia na táboře a na kytaru zabrnkal pár prvních tónů. V ten moment jsem se cítila, jako kdyby tady byla s námi a když jsme se s Mattem dali do tance, zasněně jsem obrátila uslzený pohled k hvězdné obloze.

Celý můj život byl jako horská dráha. Jednou jsem byla nahoře a pak zase dole, ale tenhle rok plný všech možných úskalí mi toho hodně dal. Naučila jsem se, že člověk se za žádnou cenu nesmí vzdát svých snů. Že milovat není nikdy zbytečné a že naučit se odpouštět je jedna z nejdůležitějších věcí na světě. Věděla jsem, že ať už nám život postaví do cesty cokoliv, společně to zvládneme.

Kdybys tu dnes byla, Mio, byla bys šťastná? Prolétla mi hlavou otázka a v tu chvíli na obloze spadla hvězda. 

Věřte nebo ne, pro mě to byla jasná odpověď.

PODĚKOVÁNÍ

Těžko hledám slova po dokončení něčeho, co pro mě hodně znamenalo. Celý tento příběh v sobě nese tolik věcí, tolik ponaučení, které jsem kolikrát mířila na sebe samotnou, že to snad ani není možné. Proto bych ho ráda věnovala všem, kdo občas neví, co se svým životem. Všem, kdo mají občas pocit, že ztratili veškerou naději ve svoje sny. Věřte, že nikdy nejste sami a že sny se plní. 

Děkuji Vám všem, kdo jste dočetli celou tuhle jízdu na horské dráze až do konce. Děkuji za krásné komentáře a každodenní motivaci. Díky, že jste!

Budu se na Vás všechny těšit zase někdy příště u dalšího příběhu!  ♥