Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá osmá

Zrovna jsem si po telefonu vyřizovala poslední věci ohledně nového bytu v malém městečku zatraceně daleko odsud a popíjela čokoládu v zapadlé kavárně, když si na protější židli přisedla nějaká ženská. Poněkud nerudně jsem k ní vzhlédla, abych viděla tvář té odvážlivkyně a musela jsem se hodně držet, abych na ni tu čokoládu nevyprskla.

„Claro?" pokusila jsem se vyslovit její jméno, mezi kašláním. Pořádně mi zaskočilo.

Změřila si mě poněkud pohoršeným pohledem, ale místo něčeho jedovatého, co by normálně prohodila, si jenom oddechla. „Zdravím."

„Co tady děláš?" zeptala jsem se s nevěřícným pohledem a snažila se neobdivovat rysy její krásné tváře.

„Chodím sem pravidelně, nejsem tady kvůli tobě. Ale když už tady jsi tak myslím, že je potřeba si objasnit pár věcí," odkašlala si, aby uvolnila svému hrdlu a zhluboka se nadechla. „Už vám nebudu stát v cestě."

„Co prosím?"

„To dítě není Matta, je mého momentálního přítele."

Co?

„Lhala jsem, abych z něj vytřískala prachy a nárok na část firmy," oznámila suše, ale v očích se jí zračila vina.

„To je hodně velká lež," utrousila jsem a sklopila pohled k jejímu velkému těhotenskému bříšku.

„Já vím, ale... Asi jsem se chtěla částečně pomstít. Nepřála jsem mu štěstí."

„Ale proč?" bylo zvláštní tady s ní sedět a povídat si, jako kdybychom byly staré známé, když jsem ji před nějakou dobu absolutně nenáviděla a měla chuť jí zakroutit krkem.

„Možná sis o mě udělala určitý obrázek a upřímně se ani nedivím, ale já Matta opravdu milovala. A když jsem si ho brala, v hloubi duše sem se snažila přesvědčit sama sebe, že je to oboustranné. Pořád jsem si snažila vnutit myšlenku, že kdyby mě nemiloval, tak si mě přece nevezme. Bohužel, postupem času se ukázalo, že to oboustranné opravdu není a nikdy nebylo. Nedokážeš si představit jaké to bylo žít s mužem který miluje jinou a nedokáže to nijak skrývat, natož aspoň předstírat nějaké city ke mně. Byl mi čím dál více cizí, dokud jsme oba nedospěli k názoru, že je čas to ukončit. Nebyla to zrovna lehká část mého života," vyprávěla s pohledem upřeným z okna na rušnou ulici, když v tom se obrátila na mě. „A pak jsi se najednou objevila ty. Žena, kterou vždycky miloval i přes to, že ji několik let neviděl, ani nezkontaktoval. Měl k tobě pouto, které jsem nedokázala přetrhnout svou láskou, a tak jsem se rozhodla, že ho zničím pomocí intrik."

Čekala jsem, že budu naštvaná. Že na ni budu křičet a trhat jí ty dokonalé zlatavé kadeře, ale místo toho jsem byla naplněna pocitem pochopení a smíření. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Čekala jsem, že za jejím konáním něco bude.

„Chápu, pokud mě nenávidíš. Udělala jsem dost špatných věcí, které mě tíží a tohle je jedna z nich. Nedokážu se zbavit pocitu, že dokud to neurovnám, tak nemám právo být šťastná."

„A jsi teď šťastná?" zeptala jsem se zvědavě s obličejem opřeným o ruku.

V odpověď mi přišel úsměv, který jsem od ní opravdu neočekávala. Byl tak upřímný. „Jsem."

„To je dobře, zasloužíš si to," přikývla jsem a moje odpověď ji značně šokovala.

„To myslíš vážně?"

„No, mám takové přesvědčení, že každý z nás si to zaslouží. Nikdo není svatý, chyby děláme všichni. Důležité je si je uvědomit a snažit se je napravit," věnovala jsem jí významný pohled a upila z hrnku lahodné čokolády.