Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola sedmá

Po noci strávené v baru jsme se všichni v lehce podnapilém stavu, v některých případech absolutně opilém stavu, loučili před barem, kde už na nás čekaly taxíky. Sky, která byla společně s Billym totálně na mol, se pořád chichotala a sotva se udržela na nohou, přičemž jí Billy dělal oporu, nebo se o to aspoň pokoušel, ale sám měl co dělat, aby se neskácel k zemi, takže se jim Lee a Troy snažili nějakým způsobem pomoct.

„Ježiši, ti dopadli," křenil se pobaveně Chris.

„Přemýšlím, jestli jsem vůbec někdy viděla Sky v takovém stavu," kroutila jsem hlavou a v duchu se těšila, až jí to ráno všechno povyprávím. „Naposledy taková byla na táboře."

Chris chvíli tiše stál a zamyšleně mě pozoroval.

„Co se děje?" zeptala jsem se nejistě. Ten pohled se mi nelíbil.

„Chloe, co všechno ti Matt řekl o těch pěti letech, kdy jste se neviděli?" zeptal se tiše a úsměv mu pomalu vadl.

„Prakticky nic. Měl mi snad něco říct?" nakrčila jsem tázavě obočí a na sucho polkla. 

Chrisovi se v očích mihl náznak nejistoty. „Jsou věci, které ti musí říct sám," odvrátil pohled od mých očí k obloze, jako kdyby tam něco hledal a povzdechl si.

„Chrisi, víš snad něco, co bych měla vědět?" v hlase se mi začínala ozývat jakási bezmoc a pocit zrady, protože bylo jasné, že mi něco tajil.

„Jak jsem řekl, musí ti to říct sám," kroutil hlavou a přistoupil ke mně blíž, přičemž mi položil ruce na ramena a poněkud silněji je stiskl. „Musíš mi slíbit, že až přijde čas a on ti všechno řekne, tak neutečeš. Vyslechneš si ho a neodsoudíš ho. Slib mi to!" naléhal a já jen zmateně zamrkala.

„Sakra Chrisi, děsíš mě!" sykla jsem tiše a setřásla ze sebe jeho ruce. „O co ti jde?"

„Jen chci mít jistotu, že neuděláš blbost. Znáš se," odpověděl se smutkem v hlase.

„Proč se ke mně všichni chováte jako k nějakému děcku? Dokážu se rozhodovat sama za sebe!"

„Já vím, jen chci, abys byla šťastná. Nic víc," pověděl s něžným pohledem v očích, který mluvil za vše.

„Promiň," špitla jsem. Hluboko uvnitř mě drásal pocit provinilosti. „Jsem poslední dobou nějaká divná. Vlastně posledních pár let, co si budeme povídat."

V odpověď mi přišel chápavý úsměv.

„Tak pojedete, nebo ne?" zakřičel naštvaně jeden z řidičů a rázně za sebou práskl dveřmi od auta, přičemž si s nerudným výrazem ve tváři zapálil cigaretu.

„No abyste se nezbláznil!" zavolala jsem napruženě.

„Chtěla říct, že už jdeme!" ozval se hned Chris s omluvným výrazem.

„Odkdy je z tebe takový lidumil?" zeptala jsem se s pozvednutým obočím, i když jsem odpověď vlastně už znala. To Mia a její kouzlo měnit lidi v lepší.

„Já jsem byl přece vždycky slušňák!" ohradil se na oko naštvaně a mně jenom hlavou proběhla vzpomínka na toho vzpurnýho kluka z tábora, který si nebral servítky a střídal holky jak ponožky.

„Jasně," zasmála jsem se sarkasticky.

„No nic, už bychom měli jít, je mi těch chlapíků fakt líto. Tak dobrou noc ty rebelko," usmál se a podrbal mě ve vlasech jako domácího mazlíčka, čím si vysloužil otrávený pohled. „Ještě se tady nejspíš zdržíme, takže se ti určitě ještě ozvu."