Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola třetí

S obličejem zmáčeným slzami jsem si prorazila cestu až k toaletám. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Opravdu to byl on, Matt. Stál tam přesně takový, jako kdyby se vynořil z mých nejhlubších snů a skrytých tužeb. Takový, jakého jsem si ho pamatovala.

Studenou vodou jsem si opláchla obličej a v duchu děkovala bohu za voděodolné šminky. Upravila jsem si účes a když jsem si byla jistá, že už nevypadám jako ubulený mimino, vyšla jsem ven. Pořád jsem tady měla nějakou práci a bylo mi jasné, že kdyby mě ta ježibaba načapala, jak se flákám, byl by z toho velký problém.

Matt se vrátil na pódium, ve tváři měl veselý úsměv a zrovna vyprávěl nějakou veselou historku o svém příteli. Nejspíš jsem byla jediný člověk v sále, který poznal, jak moc falešný ten úsměv byl.

Celý zbytek večera jsem se snažila vyhýbat jeho upřeným pohledům. Což bylo poněkud těžší, když jsem ho musela neustále fotit. V duchu jsem proklínala Sky, která mi tuhle pekelnou práci dohodila.

Zachovat si neutrální výraz ve tváři se mi zdálo být čím dál lehčí, a to i přes to, že uvnitř mě sžíraly snad všechny možné pocity. Věděla jsem, že až tohle skončí, tak se půjdu pořádně opít. Jinak bych v noci nezamhouřila oka.

***

Když se celý křest přehoupl v menší ples, všichni už měli trochu upito. Jakási pro mě neznámá kapela hrála pomalé písně a celý parket byl zaplněn páry. Seděla jsem na jedné z židlí a ujídala hroznové víno, které leželo na obrovském, nejspíš pozlaceném, podnose. Ta strašná ženská se dávno někam vypařila a já tak měla konečně klid.

„Pořád se mnou odmítáš mluvit?" ozvalo se mi za zády a já sebou polekaně škubla.

„Ano," odsekla jsem jednoduše s nezaujatým výrazem, ačkoliv uvnitř jsem šílela. Rychle jsem slupla další kuličku hroznového vína a upřela pohled na tác s chlebíčky.

„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit," povzdechl si. „Dej mi šanci ti to vysvětlit, Chloe. Jen pár minut."

„Já o tom nechci mluvit, Matte. Co na tom nechápeš? Už je to minulost, je to za námi."

„A co když nechci, aby to byla minulost," přisedl si ke mně a sledoval mě tím svým smutným, štěněcím pohledem.

„Pak je to tvůj problém."

Hrdě jsem vstala od stolu a věnovala mu poslední pohled. Nechtěla jsem, aby viděl, jak moc se mnou jeho přítomnost zametá. Musela jsem odejít, moje práce tady stejně skončila. Nikdo by nestál o to být vyfocen v podnapilém stavu.

Při prvním kroku mě však zadržel svojí rukou, která jemně zachytila tu moji. Cítila jsem elektrický výboj, který mezi námi proběhl.

„Neodcházej," řekl tiše.

„Pusť," odsekla jsem téměř šepotem a nevěnovala mu jediný pohled. S povzdechem mě poslechl a já mohla konečně vypadnout. Cítila jsem na zádech jeho propalující pohled, a tak jsem rychlostí blesku přešla celý sál, až jsem mu nakonec zmizela z dohledu.

V šatně jsem si vyzvedla kabát a s chabým úsměvem konečně vypadla z té prokleté budovy. Na ulici jsem si chytila taxík a nechala se odvézt do nejbližšího klubu, kde k mému štěstí pracovala známá, u které jsem si mohla schovat foťák a v nejhorším případě i kabelku.

***

„Těžký den?" zeptala se s pobaveným výrazem potetovaná blondýnka za barem, když mě spatřila přicházet.