Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá čtvrtá

Umývala jsem nádobí, když se ozval zvonek u nových dveří. Nervózně jsem se ošila a položila mokrý talíř zpátky do dřezu. Cestou jsem si otřela ruce o šedé tepláky a snažila se uklidnit divoce bušící srdce.

S Mattem jsem od té doby nepromluvila, ale nebylo to tak, že by se nesnažil. Nejspíš se mi snažil nespočetněkrát dovolat a párkrát zvonil za dveřmi. Já mu však nedokázala ani jednou otevřít a bála jsem se, že dnes je to opět on. Nechtěla jsem ho vidět i když už uběhla delší doba od toho dne, kdy se všechno zničilo. Napjatě jsem nakoukla do kukátka na dveřích a překvapeně zamrkala, když mé oči spatřily Troye. Pomalu jsem otevřela dveře a nejistě vykoukla.

„Ahoj," pozdravil tiše.

„Ahoj," odpověděla jsem ve stejné tichosti a nedokázala ze sebe vysypat nic jiného.

„Snažil jsem se ti dovolat," promluvil po chvíli trapného zíraní jeden na druhého. Ruce měl schované v kapsách svého koženého křiváku a suverénně se opíral o protější zeď.

„Utopila jsem telefon," pokrčila jsem rameny a věnovala mu omluvný pohled. V duchu jsem si vzpomněla na uraženého Chrise, protože to byl dárek od něj.

„Chtěl jsem přijít mnohem dřív, ale nebyl jsem si jistý, jestli mě budeš chtít vůbec vidět."

„Proč?" nechápala jsem.

„Protože vypadám jako člověk, který ti po druhé zlomil srdce," vysvětlil a nepříjemně se ošil. „Poprvé v životě mám pocit, že tenhle super obličej je spíš prokletí než dar," protočil oči a nasadil svůj typický pohled frajera, který k němu už tak nějak zkrátka patřil.

„Zas tak super není," zopakovala jsem jeho gesto s očima a usmála se, když se zatvářil dotčeně. „Chceš jít dál?"

„Rád," přikývl a rychle se kolem mě prosmýkl dovnitř, jako kdyby se bál, že mu ty dveře přibouchnu před nosem.

Pobaveně jsem kroutila hlavou a dveře potichu zaklapla. Když jsem se otočila s otázkou na jazyku, zda si nedá čaj, tak jsem nestihla vydat jedinou hlásku. Troy si mě v rychlosti přivinul do pevného objetí a svíral mě tak silně, jako kdybych měla každou chvíli přestat existovat a on se s tím nemohl smířit.

„Tak moc jsem se o tebe bál," vyhrkl mi do vlasů a sevřel mě ještě pevněji.

„T-troyi," pokusila jsem se promluvit, ale bez přísunu kyslíku to šlo ztěžka.

„Hm?" zahučel.

„Nemůžu... dýchat."

Rychle mě pustil a odskočil dál, jako kdyby mu došlo až teď, co vlastně udělal.

„Promiň, bylo to tak nějak automatický," vysypal ze sebe a nechápavě se díval na své ruce. Vypadalo to, že se mu v hlavě rojily stovky otázek.

„To já bych se měla omluvit," promluvila jsem a nervózně si propletla prsty, které jsem s velkým zaujetím pozorovala. Všechno bylo jednodušší než podívat se mu do očí. „Udělala jsem hroznou věc a fakt se za to stydím. Kdybyste ten večer nepřišli tak..."

„Neříkej to," přerušil mě pevným hlasem.

„Chci prostě říct, že děkuju. Opravdu."

„Chloe, já tě nebudu soudit, za to, co jsi udělala. Mám pro to pochopení, jen chci abys věděla, že jsi mě k smrti vyděsila a nechci tě v takovém stavu vidět znovu. Rozumíš?" odpověděl po chvíli ticha. „Nikdo nestojí za to, abys takhle trpěla. Ani můj bratr. Ať už ho miluješ sebevíc."