Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá třetí

Nečekala jsem, než se za mnou rozběhne, protože jsem věděla, že to udělá. Nečekala jsem na konejšivá slova útěchy, která by jistě přišla. Utíkala jsem sněhem v lodičkách do hotelu, který stál nedaleko od té proklaté restaurace a sotva popadala dech. Po tváři mi stékaly slzy, které následně pomalu mrzly pod chladem ledového větru. Venku už dávno byla tma, takže nikdo nemohl vidět, jak směšně jsem nejspíš vypadala.

Když jsem vrazila do hotelu, se sklopeným pohledem jsem si to rychlým krokem štrádovala na náš pokoj, kde jsem si plánovala sebrat kufr a zmizet dřív, než se tam objeví Matt a jeho ústa plná výmluv.

Aniž bych si toho všimla, vrazila jsem na chodbě do Ivy.

Z mých očí okamžitě vyčetla, že něco není v pořádku. „Chloe?" vyslovila starostlivě mé jméno a chytila mě za ruku. „Co se děje?"

„M-musím pryč," vzlykla jsem. „Musím zmizet, než se vrátí."

Její výraz v momentě ztvrdnul. „Udělal ti něco? Ublížil ti?" ptala se a pátravě si prohlížela mou tvář.

„Nic mi neudělal, Ivy. Nechci o tom teď mluvit, musím vypadnout," odpověděla jsem prosebně.

„Dobře, pomůžu ti," nabídla se a bez dalších otázek mě za ruku vedla k pokoji.

V tichosti jsme dorazily na místo, a zatímco já jsem házela všechno do kufru, tak stála Ivy ve dveřích a hlídala, zda je vzduch čistý. V momentě, kdy dveře zavřela a zmizela venku, uvědomila jsem si, že je tady. S bušícím srdcem a zmáčenými tvářemi jsem přitiskla ucho na dveře a napjatě poslouchala. V ruce jsem svírala držadlo již připraveného kufru.

„Nepotkala jste Chloe?" zeptal se frustrovaně Mattův hlas.

„Viděla jsem jí utíkat z hotelu, stalo se něco?" odpověděla v klidu Ivy.

„Díky," zaslechla jsem jeho hlas a vzdalující se kroky. Běžel.

Otevřela jsem opatrně dveře a vykoukla ven.

„Vzduch je čistý, ale měla by sis pospíšit," oznámila a obezřetně se rozhlížela kolem. „Podej mi telefon," natáhla ruku a já jí ho nechápavě předala. Ivy vyťukala číslo a vrátila ho zpět do mé dlaně. „Až budeš chtít, zavolej. Ano?" zeptala se se starostlivým pohledem a položila mi ruku na rameno. „Kdykoliv, kdekoliv. Přijdu."

„Děkuju," přikývla jsem a věnovala jí poslední vděčný pohled.

S kufrem jsem se svezla výtahem a vyběhla ven. Naskočila jsem do prvního taxíku, který byl po ruce. Uvědomovala jsem si, že jsem na pokraji zhroucení. Potřebovala jsem se dostat co nejdřív pryč. Dostat se domů a... najít způsob, jak si ulevit.

Nadiktovala jsem řidiči adresu s myšlenkou, že se nedoplatím. To byl však můj nejmenší problém. Vrhla jsem chvilkový pohled na hotel, který mi na chvíli byl rájem a zahlédla Matta stojícího kousek opodál, volající mé jméno. Se slzou klouzající po líci jsem zavřela oči. Sbohem.

Neměla jsem nejmenší ponětí, že přesně v ten den se toho pokazilo mnohem víc než jen můj ubohej život.

***

S flaškou whisky jsem se válela na podlaze v obýváku a zády se opírala o gauč. Uběhly asi dva dny ode dne, kdy bylo moje srdce znovu rozdupáno na prach. Vlastně jsem si nebyla vůbec jistá, mohlo to být klidně jen pár hodin, které pro mě byly věčností. Stejně tak to mohl být týden. Nedokázala bych spočítat počet slz, které opustily mé oči. Asi bych naplnila celou vanu. Možná i bazén?