Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola pátá

Nejspíš nikdy jsem ještě nesváděla vnitřní boj takové úrovně. Mozek mi jasně říkal, že nemám nikam chodit, nijak reagovat a nejlíp si zablokovat jeho číslo. Ale moje srdce chtělo přesný opak toho všeho. Chtěla jsem ho vidět, tak strašně moc. Dotknout se ho, cítit jeho vůni. Dívat se do očí, které tak moc připomínaly Miu.

Pochodovala jsem po pokoji z jednoho konce místnosti na druhý s obličejem skrytým v dlaních a zrychleným dechem.

„Chloe, hrozně dupeš!" ozvalo se přes zeď z obývacího pokoje.

„Jo!"

„Tak toho nech! Nemůžu se soustředit!"

„To nejde!" zakřičela jsem.

„Proč?" zakřičela Sky nazpátek. Tuhle konverzaci nejspíš poslouchala polovina našich sousedů.

„Nevím, co mám dělat!"

„Začni tím, že napochoduješ sem za mnou a prosím tě, ne jako slon!"

Poslušně jsem dorazila do obývacího pokoje, kde na mě čekal tázavý pohled té zrzavé amazonky.

„Mluv," rozkázala pobaveně.

„Napsal mi Matt," špitla jsem.

„A?"

„Chce mě vidět a já tady svádím vnitřní boj, protože ho nechci už nikdy vidět a zároveň ho chci mít u sebe hned teď," vyhrkla jsem bez nádechu.

„Prostě bež, Chloe," pokrčila unaveně rameny. „Buď to ukonči už napořád, nebo si přestaň odpírat štěstí."

„Štěstí říkáš?" odfrkla jsem si.

„Neznám žádného člověka, který by dokázal takovou řadu let milovat jedinou osobu. Vždyť on je tvoje první dětská láska a zároveň ta jediná, Chloe," pohladila mě po rameni. „Mia by si to tak přála."

Při vyslovení jejího jména se mi vehnalo pár slz do očí. Měla pravdu, Mia by mi nakopala zadek za to, jaký zbabělec jsem v tuhle chvíli byla.

„Dobře, setkám se s ním," souhlasila jsem. „A ukončím to už jednou provždy!" rozkřikla jsem se ve snaze přesvědčit sebe samotnou o tom, že to je ta nejlepší cesta.

***

Stála jsem pod noční oblohou a světly pouličních lamp přímo před hotelem, který nejspíš opravdu sahal až do nebes. Jmenoval se Celestial a mě nikdy ani na chvilinku nenapadlo, že bych někdy mohla zjistit, jak to vypadá uvnitř jednoho z nejluxusnějších hotelů, který býval považován za absolutní jedničku.

Obrovské sněhové vločky se snášely k zemi a já se je snažila chytit do otevřené dlaně, kde se okamžitě začínaly rozpouštět.

Byla jsem sice pevně rozhodnutá, že sem přijdu, ale opět mě začínaly naplňovat pochybnosti. Nervózně jsem si mnula kožíšek na rukávech mé džínové bundy a kousala se do rudých rtů.

„Prostě tam běž!" sykla jsem sama na sebe a dala se do kroku.

Na recepci stály dvě ženy s perfektním make-upem a v uhlazených uniformičkách. Hned v ten moment, kdy se na mě upřel jejich pohled, mi došlo, že sem nepatřím. Kdybych neměla žádnou sebeúctu, nejspíš bych se vážně otočila a odešla. Já však místo toho překousla jejich pohledy plné soudů a vydala se přímo k nim.

„Dobrý večer, můžeme vám nějak pomoci?" zeptala se pisklavým hlasem jedna z recepčních, na jejíž ústech se rozlil umělý úsměv.

„Dobrý, jdu za panem Moorem," oznámila jsem a nemohla přehlédnout, jak se po sobě podívaly. Dámy tomu nechtěly uvěřit.