Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá sedmá

„Au," sykla jsem bolestí a lehce se dotkla prsty v místě, kde se nacházel spánek. Otevřela jsem oči a pokusila se zaostřit pohled na osobu v bílém plášti, která postávala po mé pravé straně. „To jsem se fakt dostala do nebe? Jestli jsou tu všichni takoví fešáci, tak si nebudu stěžovat," mumlala jsem téměř nesrozumitelně a poměrně mladý doktor mi věnoval shovívavý úsměv.

Ještě jsem si pořádně neuvědomovala, co se stalo a proč tu vlastně ležím.

„Ignorujte jí, takové řeči plácá pořád," promluvil ochraptěle můj nejlepší kamarád.

Chtěla jsem mu na to něco pěkně jedovatého odpovědět, ale bolel mě sebemenší pohyb. Takže při pokusu otočit se na něj jsem jenom zakňučela bolestí.

„Moc se nehýbejte. Máte pohmožděná žebra, tržnou ránu na hlavě a prasklinu loketní kosti. K tomu pár menších zranění v obličeji, ale nebojte se, dáme vás zase do kupy. Teď byste měla hlavně odpočívat," mrknul na mě.

„Takže žádný nebe," promluvila jsem tiše a únavou znovu zavřela oči. Dělalo mi problém udržet je otevřené. Víčka najednou působila tak těžce. Byla jsem tak unavená a mimo, že jsem si nevšimla ani sádry na levé ruce.

Přes neschopnost pořádně vnímat své okolí jsem zaslechla tlumenou konverzaci mezi doktorem a Chrisem. Následné vzdalující se kroky prozrazovaly něčí odchod a mou ruku pohltilo teplo hřejivé dlaně.

„Proč musíš být takové pako..." zaslechla jsem Chrisovo mumlání.

Místo odpovědi, které jsem přes únavu nebyla schopná, jsem opětovala jeho stisk a znovu se ponořila do říše snů.

***

Byl to třetí den od nehody, když jsem se probrala a uviděla v pokoji stát tři osoby. Chris o něčem horlivě debatoval se Sky a u mé postele posedávala Ivy se smutným výrazem v obličeji.

„Ivy?" promluvila jsem tiše a trochu překvapeně. Ji bych tu rozhodně nečekala. Pokusila jsem se posadit, ale všechno bylo stále tak bolestivé.

Okamžitě ke mně stočila své velké oči, ve kterých se zračilo nadšení. „Chloe! Bože, měla jsem o tebe takový strach!" vyjekla a pak se otočila na Chrise se Sky a zase na mě. „Spala jsi skoro celé tři dny."

„Snad mi to přidalo na kráse," mrkla jsem ni a usmála se na moji zrzavou kamarádku, kterou jsem neviděla snad celou věčnost.

Sky měla oči plné slz a zdálo se, že toho má spoustu na jazyku.

„Budeš na mě křičet?" zeptala jsem se opatrně a už se chystala přehodit si peřinu přes hlavu. Ona však jenom zakroutila hlavou.

„Možná jindy," pousmála se a setřela slzu, která klouzala po její pihaté tváři. „Málem to se mnou švihlo, když mi Chris zavolal. Chloe, kdybych věděla, co se za tu dobu všechno událo, vrátila bych se už dávno."

„Sky, máš vlastní život a musíš ho žít. Ne se pořád starat o to, jestli já žiju ten svůj tak, jak bych měla," usmála jsem se unaveně a porozhlédla se po celém pokoji, jako kdybych někoho hledala. A lhala bych, kdybych řekla, že nehledala.

Pomalu se začínaly vracet vzpomínky jako nechtěné záblesky. Vzpomínky na to, jak jsem zlomila srdce oběma mužům, kteří mě milovali a na moji hruď dopadla obrovská tíha. Cítila jsem, jak se mi třesou rty.

Chri si nejspíš uvědomil, po kom pátrám. „Nejsou tady, Chloe."

Zvedla jsem k němu pohled a viděla lítost v jeho očích.