Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola dvacátá šestá

Rozespale se mi otevíraly oči, které okamžitě oslepily ranní paprsky. Ležela jsem zcela nahá a ledabyle přikrytá peřinou, pod kterou mě hřálo cizí tělo. Stočila jsem pohled k osobě podřimující vedle mě. Troyův obličej tak moc připomínal Mattův, že jsem na moment opravdu uvěřila tomu, že tam skutečně lží a zlehka se usmála. Pak na mě ale v okamžiku dopadla tíha viny, která byla těžká jako zeměkoule.

Co jsem to udělala?

Poněkud zmateně a rozklepaně jsem se zvedla a nedopatřením vzbudila Troye, který mě chytl za ruku a zastavil tak můj pokus o úprk. Na tváři se mu rýsoval rošťácký úsměv a v očích pohrávaly jiskřičky štěstí, které rychle zmizely po tom, co spatřil můj výraz v obličeji.

„Prosím, řekni, že toho nelituješ," promluvil tiše a úsměv mu pomalu vyhasínal.

„Troyi..."

„Protože já toho rozhodně nelituju, Chloe," pokračoval pevným hlasem, v němž se ozývala schovaná prosba.

V ten moment působil tak moc zranitelně a mně došlo, že mě pořád miluje. Že jsem otevřela dveře, které měly zůstat zavřené a všechno jenom zhoršila.

Co jsem mu na to mohla tak říct? Troy se mohl chovat jako ten největší frajírek, ale hluboko uvnitř to bylo jenom zraněné dítě. Stejně jako já. Nemohla jsem se přiznat k tomu, že toho z větší části opravdu lituju, a tak jsem radši jenom mlčela a nechala ho, aby si mě přitáhl zpátky do náruče. I když mi jeho city byly jasné, moc jsem doufala, že je nevysloví nahlas, že to na mě bude hrát dál a předstírat, že si jenom užíváme.

Hlavou mi pořád probíhala myšlenka na Matta a to, jak by asi reagoval na tuhle zradu, kterou jsem vůči němu spáchala. Jenom z té představy se mi svíralo srdce a slzy se hrnuly do očí. Tohle si nezasloužil ani jeden z nich, ale už bylo pozdě udělat krok zpátky.

„Kolik je hodin?" zeptal se ochraptěle a zlehka mě škrábal na zádech.

„Půl desáté, dáš si snídani?"

„Nejspíš ne, budu muset běžet. Máme schůzku ve studiu," vysvětlil a mě polila vlna chladu. Uvidí se tam s Mattem? Na to jsem se zeptat prostě nemohla.

Do patnácti minut už stál oblečený opírající se o futra dveří a svítil jako sluníčko. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak šťastného, a to dělalo celou situaci jenom horší a horší. Když mě chtěl políbit na rozloučenou, tak jsem mu nastavila jenom tvář a snažila se tvářit, jako že se nic neděje.

„Ozvu se ti," zavolal, když po schodech utíkal pryč.

Zabouchla jsem dveře a zničeně se o ně opřela. Pomalu jsem se svezla podél jejich délky a beznadějně pohlédla před sebe. V kapse velké mikiny, jsem nahmatala svůj nový telefon a vyťukala do něj číslo, které mi uvízlo v paměti. Ivy, moje poslední naděje. Jenže k mé smůle telefon nikdo nezvedal. Frustrovaně jsem praštila hlavou o dveře a pak si opřela čelo o kolena.

***

Celá tahle situace s Troyem se několikrát zopakovala i přes to, že jsem moc dobře věděla, jakou chybu dělám. Problém byl v tom, že Troy se mi dostával pod kůži víc, než jsem si dokázala přiznat. Zamilovala jsem se do jeho nespoutanosti. Do jeho modrých očí, které navzdory jeho povaze působily tak čistě a nevinně.

Chris měl pravdu. Měla jsem sakra velký problém a místo toho, abych to utnula, akorát jsem přilévala olej do ohně, který se šířil jako nezastavitelná lavina. Troy se snažil předstírat, že si opravdu jenom užíváme a nevězí v tom žádné city ani z jedné strany. A byl to vskutku dobrý herec, jenže díky jeho slabým chvilkám, kdy ty oceánově modré oči prozrazovaly mnohem více, než by si on sám přál a jeho neustálé potřebě být mi nablízku, kterou pokaždé schoval za nějakou výmluvu, mi bylo jasné, že je to jen jedna velká hra na tvrďáka. Možná, že se snažil přesvědčit sám sebe, že mu na mě vlastně nezáleží tolik jako dřív. Byl to jenom další rys, ve kterém jsme se vzájemně podobali.