Zmizel jsi [Probíhá korekce] ✓

Kapitola sedmnáctá

Bylo přesně sedm večer a zbývalo tedy jen pár hodin do konce tohoto divného roku. Seděla jsem před zrcadlem a snažila se dokončit líčení na snobský Silvestrovský večírek, který mě čekal. Nespokojeně jsem se prohlížela a snažila se najít jakoukoliv chybu na mém vzhledu, který jsem vykouzlila v průběhu jedné hodiny.

Vzhledem k tomu, že tady nebyla Sky, která se obvykle starala o můj účes, musela jsem se spokojit s žehličkou, jež vyrovnala mé neposedné vlny. Po dlouhé době jsem se pokusila o kouřové líčení a kupodivu se povedlo, takže už ho bylo potřeba doladit pouze černou linkou, u které jsem se modlila snad ke všem bohům, aby se mi povedla na každém oku stejně. Protože představa toho, že bych to dělala celé od znova, ve mně vyvolávala chuť všechno vyhodit z okna.

„Dobře," spokojeně jsem přikývla a zvedla se ze stoličky, abych se mohla celá zhlédnout v zrcadle.

Měla jsem na sobě překrásnou červenou róbu, která mi padla do oka před delší dobou ve výloze jednoho butiku. Pořád jsem si říkala, že za ty peníze mi to nestojí, když ji nebudu moct nikam vynést, ale karta se obrátila a já konečně měla důvod si tu nádheru přivlastnit. Šaty měly tenounká ramínka a rozevlátou sukni. Byly velmi jednoduché, a přesto naprosto okouzlující. Jediným problémem byl vcelku hluboký výstřih a vysoký rozparek, který chvilkami odhaloval na můj vkus až příliš, ale ani to mě od nich neodradilo.

Nervózně jsem pokukovala po hodinách a odpočítávala každou minutu, protože každou chvílí se tu měl objevit taxík. Největší ironii jsem nacházela v tom, že mě měl odvézt na ono osudové místo, kde jsme se s Mattem setkali po pěti letech. Přesně tam se totiž konal dnešní večírek smetánky.

„Hlavně se uklidni, Chloe. O nic nejde, o nic nejde," šeptala jsem neustále dokola mezitím, co jsem si obouvala zlaté střevíčky.

Do zlatého psaníčka jsem hodila telefon, doklady a menší obnos peněz. Fyzicky jsem byla připravená, ale psychicky? Absolutně ne.

Za hlasitého klapání podpatků jsem se přemístila z pokoje ke vchodovým dveřím, kde jsem z věšáku sundala svůj černý kabátek a přehodila si ho přes ramena. Naposledy jsem se ohlédla přes rameno, jako kdybych se snad snažila v čemkoliv najít nějakou útěchu či povzbuzení a s hlubokým výdechem jsem vyrazila.

Tma už dávno pohltila celé město a na obloze vévodily překrásné hvězdy, nikde nebylo jediného mráčku. Rychle jsem přeběhla skrze mráz k autu, ve kterém mě přivítalo příjemné teplo.

Cestou mě přepadaly různé nepříjemné myšlenky. Opravdu dělám dobře? Co když tam Matt ani nepřijde? Měla jsem chuť strčit hlavu do kýble se studenou vodou, abych se konečně uklidnila, ale byla by škoda toho make-upu, na kterém jsem si dala tolik záležet. A navíc, žádný kýbl tady nebyl.

„Jsme tady, slečno," vyrušil mě řidičův hlas ze zamyšlení. Obdivně si mě prohlížel, jako kdyby mu seděla v autě nějaká modelka a mile se usmíval.

„Proč na mě tak koukáte?" zeptala jsem se nejistě a trochu odtažitě.

„Vypadáte nádherně, váš přítel to jistě ocení," odpověděl a nepřestával se usmívat.

„No, já nemám přítele," špitla jsem poněkud sklesle a pokrčila rameny.

„Po dnešku ho jistě mít budete," zasmál se postarší chlapík a věnoval mi povzbudivý úsměv.

Podala jsem mu peníze a pousmála se. „Trochu jste ulevil mojí nervozitě, děkuji," pověděla jsem s úsměvem, kterým mě ten sympatický pán okamžitě nakazil.