LIDI JÁ ŽIJU :D
Omlouvám se že mi to tak dlouho trvalo, to víte, byla jsem na lyžáku a o jarních prázdninách asi taky moc nestihnu psát, tak to snad přežijete. Jinak nahoře písnička, která ani tolik nepatří k příběhu, jen jsem sem chtěla dát nějakou tu písničku, když přece jen začínám novou ''knihu'''/pokračování své ''knihy''.
Jinak PÍSNIČKA je- Never enough-Loren Allred z filmu Největší showman (anglicky The greatest showman), film moc doporučuji, byla jsem na originále v kině, je to nádherný muzikál. Hraje tam například Hugh Jackman :D aka Wolverine
A TAKY doufám že se vám líbí cover, protože dělat ho v programu, co mám je fakt děs a hrůza.
Pohled Hope:
,,Vstávej Hope! Musíš do školy.'' uslyšela jsem matčin hlas.
Místo odpovědi jsem se, ale ještě více skrčila pod postel. Přitom jsem si dávala pozor, abych nevydala žádný zvuk.
Vykřikla jsem, když do mě ze strany strčil můj mladší bratr Wayne, takže moje skrýš byla ta tam.
,,Co to má být?! Hope musíš do školy.'' povzdechla si matka, zatímco bratr běžel do vedlejší místnosti.
,,Já tam nemůžu!'' protestovala jsem
,,Proč?''
,,Všichni mi to dávají za vinu.'' odůvodnila jsem
,,Co by ti dávali za vinu?"
,,Ty divné věci!"
,,Jaké divné věci? Já vím jen o tom, že jsi nějakým záhadným způsobem vykopala díru v podlaze ve školní chodbě, a že venku se propadl jeden žák do země a tys byla jediná, kdo to viděl. Takže předpokládám že si hraješ s lopatou!''
,,Právě že ne! Jenom jsem si přála, aby mě nechal na pokoji a najednou se propadl. A na té chodbě nevím, chtěla jsem, abych už nemusela chodit tou chodbou, kterou musím chodit do třídy a pak si prožívat ty pekelné hodiny. A najednou obrovská díra v podlaze! Jsem snad monstrum?!'' zařvala jsem.
V tom přišel otec:
,,Co se tu děje?!''
,,Nic Davide, vrať se do práce. Jen si tu musím promluvit s Hope.'' zastavila ho matka.
,,Dobře''
Matka si povzdechla a klekla si ke mě:
,,Bála jsem se tohoto dne, víš tvůj otec a já jsme-"
Větu nestihla dokončit, protože ji do řeči skočil bratr:
,,Mami! Přijdeme s Hope pozdě do školy! Musíme už je-'' zastavil, když nás uviděl.
,,Co se stalo?'' zeptal se.
Chtěla jsem říct že jsme se jen trochu pohádali, ale tentokrát se slova ujala mamka:
,,Nic Wayne, jdi zatím do auta, Hope převlékni se a já vám udělám svačinu."
Rozkazy byly jasné, ale mě to nedalo:
,,Ale mami, jsem už v deváté třídě! Dokážu si udělat svačinu sama! A Wayne taky, vždyť je jen o rok mladší!''
,,A línější'' dodal bratr, který se zrovna obouval, čemu jsme se zasmáli jsme se zasmáli.
Mamka se ovšem nenechala přemluvit a tak mi nezbývalo nic, než se převléct.
Doběhla jsem k autu a sedla jsem si dozadu, jelikož Wayne už si stihl zabrat místo spolujezdce.
Mamka přiběhla, podala každému z nás toast a vyjeli jsme směr škola.Zastavila na parkovišti a já s bratrem jsme vyběhli z auta. Já běžela do třetího poschodí, zatímco Wayne v klidu šel do druhého.
Zbývaly dvě minuty do zvonění a já si pořád říkala TO DÁŠ, ale pomalu jsem tomu přestávala věřit. Až konečně vidím číslo čtyřicetdva, třída ve které strávím první hodinu.
Opatrně jsem vešla dovnitř a sedla si na mé obvyklé místo v levém rohu třídy, u okna.
Vedle mě sedí kluk jménem Tom, patří k méně oblíbeným, ale má partu ještě s dvěma kluky, kteří se občas mihnou u naší lavice. Nemluvíme spolu, ale alespoň jsem mu ukradená a nesměje se mi. Přišel do školy na začátku roku až druhý den a tak na něj zbylo místo jen tady.
Můj prospěch není nic moc, ale nemám trojku, jen nějaké ty dvojky. Wayne má trojku a pár dvojek, ale rodičům to ani nevadí, jsou pyšní na nás oba a nikdo nemá přednost, jako v některých rodinách.
Zazvonilo akorát, když jsem se posadila na své místo a vytáhla učebnici fyziky. Podívala jsem se na ni se smíšenými pocity.
Fyzika mi nikdy moc nešla, mám z ní dvojku, i když občas si říkám, že ten průměr spadne ke trojce. Učitel kterého máme není špatný, bohužel neučí nějak zvlášť skvěle, ale testy jsou pořádně těžké, díky tomu mám dvojku. Po úmorné hodině fyziky přišla dvouhodinovka tělocviku a můj nádherný náraz do zdi při pokusu chytit míč při přehazce.Když jsem konečně po těch hrozných hodinách vyšla ze školy, uviděla jsem Wayna.
Baví s nějakým klukem. Normálně bych to nechala být, ale vypadal povědomě.
Jako správný špión jsem se schovala za strom a postupně se nepozorovaně blížila blíž, abych zjistila, kdo to je. Když jsem byla skoro u nich, stalo se to, čeho jsem se bála, špatně jsem šlápla, přerazila se o kořen a praštila sebou o zem.
Samozřejmě to oba slyšeli a otočili se a spatřili mě, jak se válím na zemi mezi stromem a křovím.
V tu chvíli jsem oněměla, ten kluk mi nebyl jen povědomý, byl to Tom.
Oba se na mě koukali tím ustaraným pohledem.
,,Proč jsi šla tudy a ne po chodníku, který je vedle?'' zeptal se Wayne, který po mém pohledu zřejmě pochopil, o co jsem se snažila.
,,Dostala jsem úkol navíc, z biologie, hledat takový speciální druh veverky haha,'' snažila jsem se smíchem odlehčit napětí ,,a-ale zakopla jsem a veverka utekla.'' dokončila jsem větu.
,,Ehm...dneska biologie nebyla a žádná veverka tudy neproběhla.'' vypadlo z Toma a to bych nebyla já, kdybych nevymyslela inteligentní odpověď:
,,Ale učitelka mi ho dala v pondělí a tu veverku jste neviděli, protože je hrozně rychlá, je to speciální druh, duhové veverky, rychlé jako blesk,.'' Myslím, že Toma to nepřesvědčilo a plánoval ještě něco namítnout, ale naštěstí mě Wayne zachránil:
,,Třeba tu fakt byla, každopádně byl to fajn pokec Tome, ale promluvíme si zas jindy, každou chvíli tu bude náš odvoz a vzhledem k tomu, že Hope už se vrátila, tak musíme vyrazit. Ahoj!''Když jsme se vzdálili z doslechu, tak samozřejmě začaly otázky: ,,Co to mělo být? Duhová veverka? A já myslel, že máš trochu víc šedé kůry mozkové!''
,,Jen jsem chtěla vědět s kým mluvíš, ale prostě jsem zakopla a jiná výmluva mě zrovna nenapadla!''
V tom se objevila mamka:
,,Tak nastupovat bando, stalo se něco zajímavého?''
,,Až na to, že jsem na tělocviku narazila do zdi a dostala jedničku z češtiny nic.'' řekla jsem, ale byla jsem okamžitě přerušena Waynem:
,,Jo! Za dva měsíce pojedeme na lyžák, že můžu jet? Jo a o víkendu musím s kamarády udělat prezentaci na dějepis, můžu?''
Mamka samozřejmě všechno odkývala a po menším rozhovoru jsme se rozjeli.
Trvalo chvilku než jsme dojeli domů. Přišla jsem do pokoje, udělala úkoly a lehla si s myšlenkou, že si trochu odpočinu.Toť pro dnešní příběh vše, snad se vám líbil :)
Váš ProfesorY
YOU ARE READING
Stali jsme se X-meny?! 2
FanfictionKdo nečetl první díl určitě se podívejte. Ale díly v podstatě nemají nějakou obrovskou souvislost, takže nemusíte. A teď k příběhu, Lucy a David mají výuku v Xavierově škole už za sebou a mají spolu dokonce syna a dceru...budou taky mutanti? Zůstan...