KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 1. Zachránci

Na planetě Goorne v Teratonské soustavě Šestého pásu galaxie Stříbrný prsten se pomalu smrákalo. Po prašné cestě vedoucí z polí k menšímu shluku různorodých obydlí uprostřed rovinaté nížiny už dávno prošly všechny davy, unavené z práce a těšící se na dobrou večeři s rodinou. Zbývala jen jediná postavička, pomalu sunoucí jednu nohu před druhou a upínající zasněné oči k narůžovělému západu.

Reese bylo patnáct a to byl problém. Od patnácti se navyšoval počet pracovních hodin. Všech šest jejích mladších sourozenců už mělo dávno po šichtě, pospávalo nebo provádělo neplechy a rozbíjelo sousedům okna. Reese jim tiše záviděla. Místo toho, aby si mohla jít domů číst a hodit tenhle pitomý svět za hlavu, musela pracovat na poli až do soumraku a vší silou se snažit vyhýbat pohledům lidí kolem, všech starších než ona. Když konečně oznámili, že pro dnešek můžou jít domů, nenápadně čekala, až se všichni s hlaholem přesunou dost daleko na to, aby nikoho nenapadlo si s ní začít povídat.

Tuhle cestu měla ráda. Bylo to jediné místo kromě její postele, kam se často zavrtala s knížkou, kde se cítila v pohodě. Jinde bylo pořád tolik lidí a to jí tak trochu vybíjelo baterky, jako by měli v sobě zabudované nenápadné vysavače na energii. Tady nikdo nebyl. Vanul příjemný večerní vánek a obloha házela zlatorůžové odlesky na střechy domků daleko před ní.

Byl tam však jeden úsek, kterým se vždycky snažila proběhnout co nejrychleji. Ta cesta totiž vedla kolem domu Castellových.

Castellovi byli jedni z nejbohatších obchodníků z celé širé planety. Už jen jejich vila dalekosáhle převyšovala všechny stavby na míle okolo. Podle slov její babičky měli tolik peněz, že by si mohli koupit všechno na Goornu a ještě by jim zbylo. V tom domě bydleli tři, rodiče a syn. Pana a paní Castellovy Reese snad ještě nikdy neviděla, velice často odlétávali kamsi pryč a ve svém domě se moc nezdržovali. Co Reese pochytila, dříve vlastnili polovinu zemědělské půdy, ale prodali ji už asi před třemi generacemi otrokářské organizaci. O dům se prý starala jedna přestárlá chůva, soused bydlící nedaleko a jejich syn Tom.

Reese ho tam viděla jenom jednou, a od té doby se zapřísáhla kolem toho domu probíhat se skloněnou hlavou, aby si ho snad ještě někdy nevšimla. Byl to vytáhlý zrzek s pronikavým modrým pohledem, který věčně pobíhal s kamarády po vesnici a bylo o něm známo, že drží absolutní rekord v počtu průšvihů za jeden měsíc. Reese o něm slýchala povídačky a vždycky si myslela, bůhvíjaký to není tvrďák, ale jednou ho tu viděla sedět na schodech s hlavou svěšenou mezi rameny a vypadat různě, jen ne jako tvrďák. Zamyšleně otáčel v prstech něčím, co nerozeznala. Když zvedl hlavu, na setinu sekundy se střetli pohledem. Ty momenty Reese nesnášela. Rozběhla se a zmizela v zatáčce.

Dnes se zdálo, že je vzduch čistý. Castellovi byli určitě opět někde na obchodní schůzce a ten kluk nejspíš pobíhal po návsi a vymýšlel, jak rozbít kašnu. Stejně ale přidala do kroku. Jeden nikdy neví.

Nejspíš jí to zachránilo život.

Už byla skoro v zatáčce, když zaslechla jakýsi podivný hukot. Zpozorněla, ale rozhodla se tomu nevěnovat pozornost. Pak někdo zaječel a ona zvedla hlavu právě včas, aby zahlédla, jak z nebe padá kluzák, těsně předtím, než pročísl vzduch asi tak centimetr od ní a řídítka ji pořádně vzala přes záda.

Reese vyjekla a rozplácla se na prašnou cestu. Záda měla v jednom ohni. Chtělo se jí plakat, ale pořád si v duchu opakovala, že je naživu. Být o jeden krok pomalejší, kluzák by ji vzal s sebou a rozmašíroval by ji o kus dál.

„U všech svatých mlokoprasat," ozvalo se kdesi z hrozné dálky. „Jste v pořádku?!"

Reese se neodvažovala zjišťovat, kdo to mluví. Místo toho se bolestivě nadzvedla na loktech a pátrala očima po kluzáku. Rozbil se pár metrů od ní v příkopě. Vedle něj ležel člověk v černé uniformě a sténal.