KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 17. Nepoznané a nevyužité

„'A tak Pán vytvořil člověka jako sobě rovného tvora, ale přec si uchoval věcí, jež lidu neukázal a nechal si je pro sebe'. Konec druhé části," zívl Tom a zaklapl knihu.

„To je jedna z těch největších hloupostí, které jsem měla tu smůlu slyšet," přimhouřila oči Reese a znovu se marně pokusila strefit malým kamínkem z podlahy vyzývavě se kývající žárovku. „Jedna větší hloupost než druhá."

Tom si začal s malou šedou knížečkou ve svých rukou pohazovat a utrousil: „Copak tys nikdy v Boha nevěřila?"

„Ale ano, věřila, dokud těla mých rodičů nebyla rozmetána na kusy v dolech." Reese hodila kamínek o poznání zuřivěji než před tím. Žárovka zablikala a zhasla. „A když se nad tím zamyslíš, je to celé jedna velká hloupost... Člověk vytvořený z kusu hlíny a oživený slunečním světlem?"

Tom pokrčil rameny a omylem odhodil knihu na druhý konec cely.

„Modlením se k neexistujícímu ničemu nepomůžeš," pokračovala Reese.

„Jak víš, že Bůh neexistuje?" nadhodil Tom, zvedl se a pokusil se rozcvičit svá ztuhlá kolena.

Reese nechala onu filosofickou otázku viset ve vzduchu, sebrala další kamínek a opět jím hodila po žárovce. Tentokrát se rozblikla a zase začala svítit.

„Poslyš, jak to teď teda jakože bude?" řekl Tom do ticha prázdného vězení. „Další instrukce ti ten starouš nedal?"

„Ne. Prý že brzy přijde spása, máme utéct na planetu Her-Ger a pak najít ostatní krystameny..." zívla znovu Reese.

„Her-Ger," odfrkl si Tom. „Jedna z nejhorších planet Galaxie..."

„Vážně? A proč by nás posílal zrovna tam?" řekla Reese.

„Jak to mám vědět?" odvětil Tom. „Vím jen, že Her-Ger, v čele s městem Grubby City, je dokonalá parodie na Crystalien a Sheer City. Stoka všech možných ras z celé Galaxie, odporná znečištěná žumpa."

„Tys tam snad byl?"

„Bohužel," zachmuřil se Tom a zase zvedl z kovové podlahy knihu, „strávil jsem tam jednu sobotu s rodiči, chtěli mi ukázat jakousi firmu, co koupili. Znovu se tam už rozhodně vrátit nechci, ale když nám to řekl ten dědula..." Tom si zase sedl a znovu si začal pohazovat s knížečkou. „Teda jestli se dostaneme z tohohle zpropadeného VĚZENÍ!"

Slovo ‚vězení' se pak ještě několikrát odrazilo od kovových stěn zcela prázdné místnosti a vrátilo se zase zpátky ke dvěma jediným vězňům...

Sekundy jako by se prodlužovaly, minuty jako by trvaly celou věčnost a věčnost jako by nahradila ubíhající čas. Tom s Reese zažívali tu největší nudu v dějinách svého života, ticho vězení ani nepohodlná tvrdá podlaha tomu ani trochu nepomáhaly. Oba brzy upadli do tiché letargie, kdy Reese urputně proklínala kývající se žárovku nad svou hlavou a Tom stále listoval náboženskou knihou, kterou našel pod jakýmisi kovovými tyčemi a plátem, což zřejmě sloužilo jako postel. Nic se nedělo, ba ani závan větru.

Tedy dokud se neozvalo povědomé otevření těžkých pancéřových dveří.

Reese i Tom okamžitě procitli z rozjímání a vyskočili. Oba instinktivně zašátrali po svém svitoseči, než jim došlo, že ho nemají. Oba očekávali známé klapání podpatků a spatření obličeje své věznitelky, ale to se nestalo.

Namísto toho se objevil stín jakéhosi tvora, který určitě nemohl být člověkem a který vypadal jako medvěd. Po chvilce už na Reese skrze mříže zíraly známé černé oči.