KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 23. Mudrcův labyrint

Byli to lidé?

Těžko říct. Obličeje rozhodně lidské měli, i když nepříjemně pichlavé černé oči ani jasně rudá pokožka tomu ani trochu nenasvědčovaly. Stáli tam dva, oba zahalení do dlouhých černých hábitů a rudých přehozů, šátků a šál. Pod upnutou kapucí šly vidět pouze ty rudé, strach nahánějící obličeje, které byly pokreslené neznámými černými symboly.

„My," promluvil první tvor řezavým a škrobeným hlasem, „očekávali vás."

Kyle mu věnoval podezřívavý pohled, který zcela jasně čišel tím, že se mu ti dva zahalení ani trošičku nelíbí. „Jasně, super. Dejte nám ten kámen, my ukázněně odejdeme a všechno bude v pohodě."

Mniši si vyměnili rychlé pohledy, cosi rychle zabrebentili v kyklopském jazyce, načež se zase ten první obrátil a stejným nepříjemným hlasem pravil: „Vy budete následovat nás a my odvésti vás k našemu pánu."

Mírně se uklonili a pokynuli všem, aby vstoupili dovnitř.

Bylo okamžitě zcela jasné, jak Rudá církev ke svému jménu přišla. Nacházeli se v delší chodbě a prakticky všechno bylo zahalené do červené barvy všemožných odstínů. Podlahu pokrýval tlustý, bohatě vyšívaný koberec, na šarlatových stěnách visely v pravidelných rozestupech obrazy ve zlatě obložených rámech, nad hlavou měli klenbu lomeného oblouku, pod každým obrazem pak spočíval mahaganový stoleček s vázou nebo svícnem a ve výšce Tomovy hlavy byly ke stěně připnuty louče. Dokonce i ty, byť se to zdálo nemožné, plápolaly jasně červeným plamenem.

Osoby se vydaly bok po boku vpřed, až jim černé hábity divoce zavlály. Posádka Uragánu sice ještě chvíli zaváhala na prahu, nakonec však všichni vyšli za sebevědomě kráčejícími mnichy. Jakmile poslední z party, Roland, překročil práh, kovové dveře se samy od sebe zavřely.

Jak šli chodbou, míjeli spoustu zavřených dřevěných dveří s mosaznými klikami. Reese párkrát zahlédla, co je zachyceno na obrazech; tu byl rytíř ve zlaté zbroji, tu anděl sesílající knihu muži na zemi. Mělo to, jak se dovtípila, silnou náboženskou tématiku, ale ve všem jaksi tajemně figuroval červený svítící kámen. Jednou ho měl král pověšený kolem krku, podruhé jej svíral válečník divoce bojující s obřím hadem.

„Už vím, proč se tomu říká Svatý kámen," prohodila Reese, když míjela obzvláště vyvedený obraz, kde byl červený krystamen zveličen na velikost hlavy.

Kromě nich a dvou tvorů s rudou kůží se neprocházel po chodbě nikdo. Za dveřmi nebylo slyšet jediného hluku a všechno se zdálo dokonalé – vše bylo perfektně symetricky uspořádané, koberec na zemi neměl jediné šňůrky, která by se vypárala, na stolečcích nešlo vidět byť jen smítko prachu, každé dveře měly přesně vyřezané, na chlup stejné symboly. Vlastně to až nahánělo trochu hrůzu.

Najednou dospěli na křižovatku. Chodba se vinula doprava i doleva, zatímco před nimi se skvěly další kovové dveře, ne nepodobné těm vchodovým. Mniši je beze slov otevřeli, každý z nich ustoupil k jednomu křídlu a pokynuli návštěvníkům, aby vešli.

Za dveřmi se nacházely kamenné, hrubě opracované schody, které vedly kamsi do hlubin. Kde končily, nešlo vidět, protože rudé louče měly příliš malé knoty a navíc byly od sebe pověšené příliš daleko.

„Cože?" Ani tehdy starý dobrý podezřívavec Kyle neselhal. Dal si ruce vbok dřív, než kdokoliv stačil zareagovat, a už mluvil útočným tónem: „Co to má jako znamenat tohleto? Chcete nás zabít? Udělejte to hned a můžeme si ušetřit tyhle obstrukce..."