KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 7. Zakázané tajnosti

Kdyby Tom nebyl racionálně uvažující člověk, myslel by si, že v jeho ložnici je holka.

Byla to hypoteticky vzato blbost, protože šlo o chlapecká kasárna, kde se docela přísně hlídalo, aby žádná holka ani nepřekročila práh, ale všechny zjevné důkazy tomu nasvědčovaly: sytě rudé vlnité vlasy po bradu, zlatavé oči obtažené tenkou linkou, podivně okouzlující rošťácký úšklebek, bílé tričko s výstřihem do V, červený přehoz se zlatým vyšíváním dlouhý až po kolena a upnuté černé džíny nacpané do poněkud velkých tenisek, které v kontrastu se zbytkem outfitu vypadaly, že přežily mezihvězdnou havárii. Sedělo to na jeho posteli, jako by ji to vyhrálo v loterii.

Tom na to stvoření chvíli jen zíral, což nejspíš nebylo moc zdvořilé, ale vetřelci to zjevně připadalo nesmírně vtipné. Zahihňala se a odhalila zvláštně roztomilou mezírku mezi dvěma předními zuby.

„Spletl sis kasárna," oznámila mu bezstarostně. „Vyfič, než tě někdo načape u holek."

„Ne, nespletl," vzpamatoval se Tom. „Máš v ruce můj vak."

S nevinným úsměvem nacpala jeho dárek od Yalene pod polštář. „To se ti jenom zdá."

„Co tady sakra děláš?"

„Co tady děláš ty?" opáčila s úsměvem.

„Bydlím!" odvětil výhružně Tom.

„Fajn, fajn, nerozčiluj se! Vždyť už jdu." Vyhoupla se na nohy a poplácala zmateného Toma po rameni. „Měj se, kámo."

„Počkat!" zavolal za ní na půli cesty ke dveřím. Zdálo se, že chvíli váhá, jestli se má zastavovat, ale nakonec se otočila a obdařila ho pobaveným zazubením. „Co je?"

Tom měl v hlavě totální chaos, takže mu chvíli trvalo, než byl schopný zformulovat pořádnou větu. „Jak ses sem dostala? Ložnice jsou na kód!"

„Znám ten tvůj kód," pokrčila rameny, jako by to byla naprostá samozřejmost.

„Nekecej."

„Nebo umím přepojit dráty v zabezpečení. Vyber si, kterou verzi chceš," mávla přezíravě rukou.

„A cos dělala na mojí posteli?"

„Vážně to chceš vědět?" zahýbala provokativně obočím.

Toma to trochu vyvedlo z míry. Vetřelkyně se zasmála a vydala se zpátky k němu.

„Jsem Sophia," podala mu ruku. „Když už jsi mě tu teda načapal."

„Ehm... Tom," bylo to jediné, co ze sebe Tom dokázal vyrazit.

Sophia se nepřestávala usmívat. „Neber si to zle. Vsadila jsem se s pár holkama, že ti šlohnu ten přívěsek. Jenom na chvilku. Ani by sis toho nevšiml. Myslela jsem, že na výcvik si ho nebereš."

Tomova ruka automaticky vyletěla ke krku a sevřela se kolem zlatého náhrdelníku od babičky. Sophia roztáhla pusu ještě šíř. „Neboj. Takhle z krku ti ho seberu asi těžko."

„Proč bys mi ho vůbec brala?" protestoval Tom.

„Nerozčiluj se, prosím tebe! Jenom nás s holkama zajímalo, jestli je to pravda. To s tou legendou o tavijích, bla bla bla. Můj názor je, že je to blbost, jestli chceš něco vědět. Ale Aimee trvala na tom, že chce prozkoumat ten tvůj amulet. Ta holka si myslí, že jednoho dne spasí svět."

Tom měl ohledně téhle vetřelkyně dost smíšené pocity. Se svými rudými vlasy i oblečením ze všeho nejvíc připomínala nějakou ohnivou vílu. Byla i celkem hezká. Ale zároveň ho znervózňovala, s tím, jak všechno dělala s chladnou hlavou a bylo naprosto nečitelné, co si myslí. Oproti tomu všemu se mu však docela ulevilo, že konečně našel někoho, kdo po něm nebude chtít zázraky, protože stejně jako on na tavijskou moc prostě nevěří.