KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 12. Opatření

Reese byla pevně odhodlaná se nestát Revenge. Ovšem čím více se snažila jí nebýt, tím více se jí začala podobat.

Její nenávist vůči Har Wyn, vždy stejně chladné a děsivé osobě, která nikdy neřekla žádnou chválu ani výtku, jen hodiny podmračeně sledovala svou žákyni a pouze vyštěkávala rozkazy, se stupňovala každým Reesiným pohledem na tu černovlasou ženu. Nesnášela ji jako nikoho jiného, viděla v ní únosce, který ji zbavil domova a rodiny. Nesnášela ji tak čistou a průzračnou nenávistí, že její odpor k ní se jí hluboce zařezal do srdce a už nikdy, nikdy nezmizel.

Ani Nikova Paměťová meditace nepřinesla kýžené rozptýlení. Reese se zkoušela do své hlavy podívat ještě mnohokrát, ale jen někdy se jí to podařilo. Bůhvíproč vypadala Mozková vrba stále řidší, pták nelítal tak rozjařeně jako prvně a mlha kolem Reese se zdála hustší. Vlastně ji dost děsila a měla pocit klaustrofobie, a tak stejně brzy s meditací přestala a nic z těch úžasných věcí, které jí Niko řekl – procházení si vlastních myšlenek, vzpomínek a nápadů – nedokázala. Brzy přestala meditovat úplně.

Holly za Reese do soukromého pokoje občas přišla a vždycky přinesla nějakou věc. Ať už třeba hru, lampičku nebo vonné mýdlo. Jen ona Reese přišla, že jí rozumí.

„Stále tam jenom tak stojí," rozčilovala se Reese, když jednou Holly přinesla jakousi knihu. „Stojí, čumí na mě zpod té kápě a pořád dokola opakuje, abych udělala tohle a tamto a tuhle a tamhlecto..."

„Chápu," řekla Holly a vzala do svých hebkých pacek Reesinu ruku. „Těžké to je, ale -"

„Těžké, těžké, těžké! Žádné ‚ale' není! Je jen otázkou času, než po mně začne chtít najít nějaké ty šutry! Je jen otázkou času, než zjistí, že jsem jí vlastně úplně k ničemu!"

Holly se trošku překvapeně odtáhla. „Ale dívko..."

„Pořád nějaké ‚ale'. Ještě řekni, že se jí zastáváš!" gestikulovala rozčileně Reese, jak to dělala vždycky, když byla naštvaná. „A o té potetované zrůdě ani nemluvě, té Xalene, nebo jak se jmenuje. Prý ‚Važ si jí. Je to Weska.' Jasně, ale to, že kdykoli se na ní kouknu a ona mě pozoruje výrazem ‚nejraději bych tě stáhla z kůže, abys zemřela pomalou a bolestnou smrtí' už zřejmě nejvyšší vůdkyně nevidí!"

„Měla už bych jít asi," mínila Holly, seskočila z postele a bez rozloučení opustila Reesin pokoj. Reese sice bodlo mírné provinění za to, že byla na tak milé a křehké stvoření škaredá, ale dál se utápěla ve své nenávisti.

Mimo to chodila nejčastěji do knihovny a stýkala se Nikem. Ten se ji snažil postupně začleňovat do teafortského studentského života (dokonce se ji pokusil seznámit se svými dalšími přáteli), ale to dopadalo katastrofálně a Reese po hodinách s Wyn neměla sebemenší vůli navazovat bližší vztahy s tvory, kteří byli součástí Řádu, který ji unesl.

***

Tehdy bylo patnáctého Maluwana. Reese opět stála před Har Wyn v proskleném pokoji ve výcvikovém centru, ovšem dnes tam kromě nich nikdo nebyl.

„Dnes se naučíme výpad s otočkou," konstatovala Wyn svým ledovým hlasem. „A pak... Pak můžeš jít s ostatními novici slavit narozeniny mistra Rodena," poslední větu vyřkla tak strašně jedovatě a tak hrozně překypujícím jasným nesouhlasem, jako ještě nikdy nic předtím.

Reese na ni překvapeně vzhlédla.

„No co koukáš," vyštěkla Wyn a zachmuřila se. „Taky bych tě vůbec pustit nemusela, tak se snaž."