KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 37. Tam, kde to začalo

Dva páry chodidel měkce došláply do trávy, po které chodily celý život. Od doby, kdy ji opustily, na nich přibylo několik modřin, puchýřů a vzpomínek na mnohem méně příjemné povrchy. Ale teď byly zase zpátky.

Tom s Reese se po sobě podívali. Stíhačka Sjednoceného řádu přistála na louce za Tomovým domem, přesně na místě, kde Reese předtím nabrala ta silordská. Dům Castellových nebyl úplně v nejlepším stavu a Tom se přistihl, že ho to ani moc nemrzí.

„Zavolejte, až tady budete hotoví a budete se chtít zase vrhnout do víru," řekl jim Nathan, voják, se kterým to tu všechno začalo, úplně první Delord, kterého kdy viděli, člověk, který před nimi poprvé vyslovil slovo tavij. Usmíval se, jako by ten den měl přímo před očima. Rukou, na které měl pořád ještě dlaň, poplácal Toma po rameni a zmizel v kokpitu. Kyle a Qirgly sice také letěli s nimi, nicméně v tu dobu spali tvrdým spánkem na lodních lůžkách po dvoudenním opíjení se v baru. Kylea ta zmínka o návštěvě otce dost vzala.

Reese se zhluboka nadechla. „Přísahám, že jsem myslela, že už se sem nikdy nepodívám."

„To jo, je zvláštní, být zase... doma," vypravil ze sebe Tom. Tím slovem si už však zdaleka nebyl jistý. Má vůbec ještě nějaký domov?

Věděl však, že Reese ho má a už se na něj neskutečně těší. Nemělo cenu ji tu držet. „Uvidíme se pak," mávl na ni a vydal se přes dvorek k zadnímu vchodu. Reese rádoby ležérním krokem vyrazila okolo, ale Tomovi bylo jasné, že jakmile zmizel z dohledu, rozběhla se.

***

Reese běžela jako o závod. Běžela po prašné cestě, po které chodívala každý večer z práce, a její mysl zavalovaly tuny vzpomínek. Připadalo jí to tak dávno! Byla už teď někdo úplně jiný. Ta tichá myška, která trávila většinu času ztracená v knihách a probíhala kolem lidí, aby si jí nevšímali, byla nenávratně pryč. Místo ní tu byla Reese Saviorová.

Už to viděla: malinký domeček, téměř ztracený mezi ostatními. Zpomalila. Její srdce bušilo jako splašené a zničehonic se do něj vkradly pochyby. Ona sama novou Reese Saviorovou přijala, naučila se s ní žít, ale co její rodina? Bude to s nimi jako dřív, po tom všem, co prožila?

Touha je znovu vidět ale byla mnohem silnější. Celá rozklepaná přistoupila ke dveřím a zvedla ruku, aby zaklepala.

Těsně předtím, než se její ruka dotkla oprýskaného dřeva, se dveře rozletěly a její uši zaplavil ohlušující řev. Byla téměř sražena k zemi valící se horou končetin a rozčepýřených hlav. Nejprve ji to vyděsilo, ustoupila dozadu, aby zase nabrala rovnováhu. A pak už se jen smála a objímala všechny svoje sourozence naráz a srdce jí poletovalo v hrudi jako motýl.

Byly tu všichni: Eric, který si nikdy neodpustil sarkastickou poznámku, Luke, který skákal z průšvihu do průšvihu, Brad, celý po tátovi, Lucy a Marty, kteří nedokázali usnout bez máminy pohádky, i malá Lily, to nejkřehčí stvoření v galaxii. Jejich vlasy ji šimraly v nose, vrávorala, jak se k ní snažili dostat a obejmout ji, a jejich smích krmil motýla v její hrudi jako nektar.

Pak se přibelhala babička, v obličeji vrásky od stáří, od starostí i od smíchu, a motýl se zatřepotal ještě víc. Reese se jemně vymanila ze sourozeneckého objetí a padla jí kolem krku. Z očí jí vytryskl vodopád slz. Nemohla tomu uvěřit. Pochyby byly tytam. Byla doma.

Nikdo z nich se ani trošku nezměnil. Eric byl pořád vyšší než ona, jen jeho zakaboněný výraz byl projednou roztažený do úsměvu. Lucy a Marty byli pořád v obličeji úplně stejní, poznat se dali jen podle délky vlasů. Lily pořád vypadala jako panenka s velkýma mrkacíma očima a po jejích záchvatech nebyla vidět sebemenší stopa. Babičce přibylo pár vrásek, ale její objetí bylo pořád stejně vřelé jako vždycky.