KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 18. Grubby City

Skok hyperprostorem trval jen asi dvě vteřiny, ale pro pasažéry malé stíhačky to zdálo jako věčnost. Nedokázali odlepit záda od sedadel a už vůbec nedokázali přestat myslet na věci typu ‚umřeme, rozhodně tady umřeme'. Ta dvouvteřinová nejistota, co se stane, až stíhačka z hyperprostoru vystoupí, byla jako mučení. Naštěstí na sebe odpověď nenechala dlouho čekat.

Z rozmazaného ničeho před nimi se zčistajasna vynořila planeta. Během setiny sekundy se zvětšila tak závratně, až se jim z toho udělalo špatně. Stíhačka zabrzdila tak prudce, až Tom s Reese málem rozbili hlavou sklo kokpitu. Vzápětí se rozblikala kontrolka ukazující prázdnou nádrž a navigace se roztočila jako divá.

„Řekni mi, že jsi to nespočítal špatně," vyhrkla Reese.

„A co jsem měl v té rychlosti asi tak dělat?" rozhodil Tom rukama, ale hned zase popadl ovládání tak pevně, až mu zbělely klouby, protože v tu chvíli sebou stíhačka začala nebezpečně škubat, načež se nekontrolovatelným pádem poroučela k zemi.

Už podruhé během nepříjemně krátké doby byli Tom a Reese vtaženi do sedadel a bezmocně sledovali, jak se povrch planety Her-Ger závratnou rychlostí přibližuje. Během chvilky byli schopní rozeznat špinavé, polorozpadlé město, které hrozilo, že je každou chvilku rozmázne. Ječeli, div jim hlasivky nevyletěly krkem ven, a zděšeně zarývali nehty do nejbližší věci, kterou objevili.

V Tomově případě to bylo ovládání. Naštěstí si to uvědomil relativně včas. Na poslední chvíli praštil do tlačítka rezervního paliva a trhl ovládáním vzhůru, divže se nepřevrátil i se sedadlem. Stíhačka těsně nad střechami města vyrovnala let a naprala to do suchého stromu, ze kterého v mžiku nadělala hromadu třísek.

Když se Reese odvážila otevřít oči a vykouknout zpoza rukou, kterými si vší silou chránila hlavu, první, co uviděla, byla ostrá kovová trubka, která projela předním sklem a zastavila se sotva deset centimetrů od její hlavy. Ze rtů jí unikl tichý vzlyk.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Tom, který těžce oddechoval, jako by právě skolil trojhlavého obra, nebo rozlíceného Lughata. Těžko soudit, co by přivítal víc.

„Nic mi není," povedlo se jí pípnout. „Ale někdo nám asi nepoděkuje."

Stíhačka vězela předkem ve zdi nějakého domu. Když se usadil prach, odhalil se jim výhled na hromadu suti a vyděšenou zhruba dvacetičlennou rodinku nějakých malých křečkovitých ufonů, kteří na ně hleděli přitisknutí ke stěně co nejdál od nich.

První se vzpamatovali křečci. Bylo to jako v hororu. Začali pištět a vrhli se na stíhačku jako lavina zubů. Reese jen tak tak stihla uhnout, když zarazili trubku hlouběji a proděravěli s ní její sedadlo skrz naskrz.

To Reese naštvalo. Jednoduše toho na ni bylo moc. Bez přemýšlení hmátla po svitoseči a jeho čepel projela kovovým pláštěm stíhačky jako kostkou másla.

Křečci zmlkli, jako by je někdo vypnul. V příští vteřině byli ti tam.

„Taky řešení," podotkl Tom. Chvíli hledal dveře, několikrát zacloumal klikou a nakonec zablokovaný východ taky zpacifikoval laserovým mečem.

Se značnými obtížemi se vydrápali z toho, co možná kdysi připomínalo stíhačku, teď už spíš zmuchlanou hromadu šrotu. Krátkým pohledem zmapovali okolí. Přistáli v něčem, co vypadalo jako slum. Kam se podívali, tam byly mrňavé domečky naskládané na sebe, připomínající spíš bedny než lidská obydlí. Páchlo to tam jako v žumpě. Taky se na ně upíralo víc očí, než by jim bylo milé, a tak se beze slova otočili a rozběhli se úzkou zablácenou uličkou pryč.