KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 31. Poslední akt

Har Wyn roztrpčeně chodila sem a tam po hlavním můstku v Teafortu a tvářila se o dost rozzlobeněji a nakvašeněji než obykle, což udivovalo všechny ajťáky, co byli na hlavním můstku přítomni. Dokonce co chvíli zvedali zvědavě hlavu a žasli nad tím, jak jejich nadřízená dokáže zkřivit obličej do tak odporné grimasy.

Samozřejmě se jinak vůbec nezměnila. Kudrnaté černé vlasy kontrastovaly vedle jejího bílého silordského pláště, chladně modré oči i nadále měřily rentgenovým zrakem vše kolem sebe, rudé plné rty stisklé k sobě čtyřiadvacet hodin denně a bledá pleť, za kterou by se nestyděl žádný upír, byly stále její chloubou.

Teafort zrovna prolétal Osmým pásem Druhého pásma galaxie, den po totálním fiasku na Sceeteru.

Tu se kovové dveře otevřely a na hlavní můstek vešel Har Wyt. Ani on se nijak nezměnil; kybormaska i nadále spíše hyzdila jeho obličej a vždy zachmuřená a ledově klidná tvář pod věčně nasazenou kapucí byly pořád beze změny. Prošel kolem ajťáků, jejichž pohled se raději znovu obrátil k monitorům, minul své rozhořčené dvojče a stanul u ovládacího panelu; pohled mu opět upoutalo obrovské okno a vesmír za ním.

„Takže -" běsnila Wyn.

„Katastrofa," prohlásil Wyt. „Jak jsi je mohla nechat proklouznout?"

„Takže za to můžu já?!" zavřeštěla Wyn. „Za to, že se tam objevila celá flotila Delordů?"

Její bratr taktně mlčel.

„A ta sněhová bouře k tomu... jak jsem tu mohla zvládnout, chytrolíne?" pokračovala nahněvaně.

„Prostě jsi to podcenila," řekl Wyt věcně a pokrčil rameny, zatímco pohledem paralyzoval okno. „Myslel jsem, že po bitvě u Klugonu ti mohu plně důvěřovat, ale opět jsi mě zklamala a ukázala svou neschopnost."

Wyn se nafoukla a pomalu vydechla. „Co si vůbec myslíš? Nedisponujeme takovou technikou, abychom –"

„Ale ano, disponujeme," přerušil ji nedočkavě velitel Řádu Osmi. „Dělám si pravidelně statistiky. Na nedostatečnou výzbroj se nevymlouvej, vlastně bych řekl, že máme tu nejlepší techniku vůbec."

Wyn doslova zrudla vzteky, až se několik ajťáků, kteří špatně viděli, vyděsilo, že hlavu Har Wyn nahradilo přerostlé rajče. „Omlouvat se nebudu."

„Jako bys to někdy udělala," prohlásil jakoby mimochodem Har Wyt. „Měli jsme je oba na dosah... Výzbroj špičkovou, letce výborné. A všechno se zhatilo jen a pouze tvým špatným velením."

„Opakuju to znovu!" zavřeštěla Wyn. „Jak jsem sakra mohla tušit, že se tam zjeví tolik Delordů a Revenge se ztratí ve sněhové vánici?"

Har Wyt si dal ruce za záda. „Mohla jsi to předvídat."

Jeho dvojče ze sebe vyrazilo cosi na bázi ďábelského uchichnutí. „Ty bys to samozřejmě udělal nejlíp. Ovšemže vím sama, že jsem je mohla – mohli jsme je dostat sami. A víš ty co? Nemusím se tady před tebou obhajovat. Mám svou hrdost."

„Tvá hrdost dosahuje astronomických výšin, to máš pravdu. Legrace je, že jsi právě věnovala pět minut svého hrdinského života právě obhajováním," prohlásil ledově Wyt. „A to jsem si myslel, že něčeho tak lidského nejsi schopna."

Wyn cosi nakvašeně zasyčela, naposledy nahněvaně ropřáhla ruce a otočila se směrem k východu.

„Počkej," řekl Wyt, aniž by se jen otočil od velikého okna.