KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 8. Příšery běsnění

„Musíme odsud pryč," konečně usoudila Sophia, což by Tom býval ocenil, kdyby na to nebylo tak trochu pozdě.

„Co tu tak stojíte, jste snad na romantický procházce? Pojďte nám pomoct!" zaječel na ně další Delord v uniformě, jakýsi ufon s přehnaně dlouhým tělem i končetinami, proběhl kolem nich, přeskočil zábradlí a dopadl nestvůře za krk.

Tomovi se z toho stvoření dělalo zle. Ne snad proto, že by bylo tak hnusné, jako spíš proto, že měl z něho brutálně naděláno v kalhotách.

Byl to obrovský had s tělem širším než antigravitační zóna, s hlavou větší než stíhačka a s tesáky ostřejšími než svitoseč. Mělo to perleťové šupiny, které už samy o sobě vypadaly, že by se s nimi dala rozříznout betonová zeď, a dlouhé drsné rohy, z nichž viselo nejmíň šest ufonů stejných jako ten, který je málem povalil. Délka těla se nedala přesně určit, protože se i přes rozlehlost prostoru mačkalo zkroucené někde dole, ale Tom s nemalou hrůzou postřehl, že je poseté několika páry křídel, které musely mít rozpětí o velikosti Yaleniny výcvikové haly.

Sophia zareagovala jako první. Popadla Toma za loket a zatáhla ho k nejbližší hasičské hadici, kterou začali hbitě odmotávat, aby to vypadalo, že něco dělají. Toma samotná přítomnost hasičské hadice ještě víc znepokojila.

„Koho to napadlo, držet na křižníku plném lidí takovouhle obludu?" zasyčela Sophia potichu, i když přes tu vřavu by ji stejně nikdo neslyšel. „Co budeme dělat?"

Tom mačkal hadici, až mu bělely klouby, aby nebylo vidět, jak se mu třesou ruce. Strašně rád by jí řekl, že má dokonalý plán úniku, ale nějak se mu to nedařilo přenést přes jazyk.

„Musíme se nějak nenápadně vytratit," prohlásil pevně, což ho stálo víc sil, než si byl ochoten připustit, vzhledem k tomu, jak moc se vnitřně klepal strachy.

„Páni, na to jsi přišel úplně sám?" protočila Sophia oči. Proběhla kolem nich další parta posil a oba se instinktivně přikrčili. Tom si všiml, že po celé délce ochozu kolem hadí jámy ostatní uniformovaní chystají hadice a míří jimi na nestvůru. Pokynul Sophii, aby vstala, a společně se jim povedlo dotáhnout hadici k zábradlí a zaklesnout ji do držáku.

„Myslíš, že si někdo všimne, když to tu necháme a zmizíme?" navrhla Sophia.

„Když půjdeme opačným směrem, dřív nebo později potkáme někoho, kdo nás nasměruje zase zpátky," odvětil Tom. „Musíme prostě dělat, že sem patříme, a doufat, že nastane příležitost k útěku."

Sophii se to očividně nelíbilo, ale nic neřekla. Po očku sledovali ostatní obsluhovače hadic, jestli náhodou už nedostali povel spustit potopu, a vší silou se snažili nedívat se na to hadí monstrum, které se dole pod nimi s řevem zmítalo a vráželo do zdí, což jejich snahu značně ztěžovalo.

Ufoni ještě pořád vláli z hadích rohů a pokoušeli se dlouhýma nohama zapřít o šupiny, v čemž jim jejich jezdecké zvíře docela úspěšně bránilo. Všude po krajích hangáru pobíhali lidé a z jedné strany na druhou létaly kotvy s ocelovým lanem, které museli z něčeho vystřelit, protože tak daleko by žádný živoucí tvor nikdy nedohodil. Ne že by jim lano k něčemu bylo. Pokaždé, když se dostalo do kontaktu s hadími šupinami, zůstalo žalostně viset přetržené napůl.

Tom zaznamenal, že se hadovi z nozder valí kouř. V jednu chvíli se natočil čumákem přímo k nim a rozevřel tlamu tak zeširoka, že by mohl naráz spolknout celý dům Tomových rodičů. Ovanula je příšerná vlna sirného zápachu a Tom chtě nechtě musel schovat obličej do uniformy. Ještě předtím ale zavadil pohledem o hadův rozeklaný jazyk a málem začal ječet jako holka; byl celý ověnčený plameny