KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 34. Přátelé

Teleportace byla jednou z nejpodivnějších věcí, co kdy Tom a Reese zažili. V okamžiku, kdy Tom vyslovil cíl jejich cesty, oba dostali pocit, jako by je někdo obvzláště silný čapl za ramena a nepředstavitelnou rychlostí je začal tahat nahoru. Před očima se jim mihlo celé atrium, naposledy spatřili zátylek Ambúrské dámy a na pár chvil i viděli celou obrovskou místnost, velkolepou a bohatou, leč strašidelně prázdnou, tichou a temnou. Nenarazili však do kamenného stropu; prolétli jím, jako by pouze neškodně protrhli papír. Řítili se vzhůru, dál a dál. Viděli celé historické centrum, hlavní třídu, kde se u malého modulu rojili policisté jako mravenci okolo medu, až se zmenšili tak, že mravenci byli. Neviditelná síla sebevědomě tahala Reese a Toma stále vzhůru, až měli celé Sheer City jako na dlani, ale nestihli se výhledem na celé město kochat dlouho. Bělostné a až nepřirozeně čisté galaktické centrum zmizelo za clonou mraků a i když ona zmizela, začali se dva nositelé tavijů vzdalovat od samotného Crystalienu.

Pobledlá planetka se zmenšovala stejně rychle, jako policisté; okolo se začaly objevovat hvězdy a další planety crystalienské soustavy. Reese nevěděla, jestli se jí to jen nezdá. Šimravé pocity v jejím podbřišku se vůbec nepodobaly onomu nepříjemnému pocitu, když se ponořovala do paměťové meditace, naopak.

Tu se před ní a Tomem mihla rychle jako blesk z čistého nebe šedivá šmouha a po ní další a další – než je však stihli identifikovat, vše okolo nich zčernalo.

Jakmile okolí znovu nabralo barev, Tom a Reese museli překvapeně mrkat a mhouřit oči. Neviditelná tahající síla zmizela; stáli pevnýma nohama na zemi v jakési prostorné místnosti, vprostřed které trůnil veliký dřevěný stůl, jenž nebyl za všeobecného nepořádku skoro ani vidět. Všude se povalovaly haldy papírů, lampiček, kam až oko dohlédlo stály stolečky všech velikostí a ladem skladem všude ležely počítače a další přístroje, které Reese jaktěživo neviděla. Celou levou stěnu pokrývala veliká okna, za kterými se rozprostíral širý vesmír. Tentokrát byl však úchvatný pohled rušen míhajícími se rychlými šedými skvrnami a laserovými střelami, které mezi sebou pálily.

Persinovská kancelář se nijak zvlášť od poslední návštěvy Toma nezměnila, byť by přísahal, že tu panuje ještě větší nepořádek než posledně. Nejvýraznější rozdíl bylo však velké plátno roztažené naproti dveřím mezi dvěma skříněmi, na kterém se pohybovalo nespočet miniatur stíhaček okolo kruhu, jenž nesl označení Crystalien.

Před plátnem stála zády ke dveřím holohlavá potetovaná žena, které cosi mluvila a držela si přitom prst u levého ucha. Zřejmě si příchozích vůbec nevšimla.

Reese vyjekla a začala couvat ke dveřím. Co sakra tady dělá Xalene? Tahala Toma za rukáv, ovšem ten se ani nehnul. Když opadla jeho prvotní překvapenost, hlasitě zvolal: „Yalene?"

Per-Sin Yalene se překvapeně otočila. Jakmile spatřila osoby před sebou, otevřela ústa do velikého O a pustila prst od levého ucha.

„Panebože – Tome?!" vykřikla a nasadila obzvláště překvapený výraz, který ještě nikdy před svým svěřencem nepoužila.

Reese nechápala. Tuhle potetovanou ženu viděla několikrát, a to na Teafortu. Shodou okolností právě ona jí darovala svitoseč. A shodou okolností se je oba pokusila zabít.

„Co děláte mezi Delordy?" štěkla výhružně Reese a zamávala rukojetí svého laserového meče při nenadálém návalu rozhořčení.

Tentokrát to byl Tom, který nechápal. Yalene sklouzla pohledem a strnula na Reese, kterou zřejmě až teď zpozorovala.

„Já – já –" koktala. Pak zavřela oči, zhluboka vydechla a nadechla, a když znovu otevřela oči, už měla svůj obvyklý neprůstupný vážný výraz. „Předávám velení Sin Anthrane," zamumlala s prstem na uchu a pak obrátila pozornost zpátky k nim. „Tome Castello. Co tu u všech asteroidů děláš?!"