KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 4. Pergamenový obraz

Reese nemohla spát. Vzbudila se někdy uprostřed noci a myšlenky jí nedovolily se znovu ponořit do říše snů.

Až tehdy si uvědomila, co vlastně při únosu Silordů ztratila. Ztratila úplně všechno.

Vzpomínala na svůj domov. Vzpomínala na Goorne – jasně, planeta, na které vás od dvanácti nutí pracovat, není úplně tou nejlepší, ale měla tam rodinu. Vzpomínala na babi, tu čipernou starou galantní dámu, na které se už podepsal zub času, a na to, jak s ní sázela maceškotulipány před domem. Jak malé Lucy poprvé zaplétala copánek. Jak Lukeovi vyráběla první prak. Jak odváděla Lily do školy a Brad jí nechtěl ukázat třídu. Jak se Marty pokoušel vymluvit, že rozbil rodinnou vázu. Jak s ní Eric skákal po kamenech strmého vodopádu a vyprávěl jí nějakou ztřeštěnou pohádku. Byl o rok mladší, ale stejně se vždycky choval víc dospělácky než ona.

Vyhlédla z okna a přemítala, jak se tady počítají hodiny. Neměla páru kolik je a jestli je vůbec ještě noc. Vstala, umyla se, oblékla, navlékla svůj řetízek a splétala cop, zrovna když vešel robot.

Trochu se vylekala. Jasně, v práci měli běžně roboty, ale spíš ty staré, rozpadající se šunty, rezavé, z kterých crčel olej kdykoliv vynaložili nějakou větší námahu, a hlasové stroje měli tak rozbité, že z nich nanejvýš vyšlo pár kovově znějících tónů, takže robot velký jako ona, perfektně čistý a vyleštěný, ji opravdu mírně zaskočil. Robot ji obešel kolem zrcadla a položil jemnou bílou látku, kterou držel v natažených mechanických rukách, na postel.

„Váš bojový úbor," řekl stroj tím skřípavým robotickým hlasem, otočil se a chystal se opustit Reesin pokoj.

Reese paralyzovala pohledem bílou kápi, totožnou, jakou měla Har Wyn, a vydrala ze sebe: „Já tohle na sebe nevezmu."

„To byste měla," prohlásil robot ledabyle. „Za čtvrt hodiny vás má paní očekává v Sektoru čtyři u výcvikového centra," dodal, načež prošel dveřmi, které se za ním automaticky zavřely.

Reese zasténala, došla k posteli a roztáhla plášť. To snad ne, pomyslela si.

***

Za čtvrt hodiny, oblečená v bílém plášti, který jí až nepřirozeně dobře seděl, si politováníhodně uvědomila, že netuší, kde se nachází sektor čtyři nebo výcvikové centrum. Doufala, že se objeví Holly nebo jen nějaký robot, ale to se nestalo. Holly se od té doby, co ji odvedla do knihovny, neobjevila – to bylo asi včera, pokud si Reese uvědomovala. Byly tam sotva půlhodinu, než medvídek, znatelně pobledlý, zvolal: „Já vůbec neměla vodit sem tě! Pojď, přijdeš jindy sem!" i když tvrdila, že není faktickým vězněm.

Jakmile se dveře otevřely, Reese se opět ocitla na oné dobře známé ponuré chodbě. Obhlédla vše kolem sebe, pak si povzdychla a dala se doprava. Po pár desítkách stop se zjevila na prostornější chodbičce, kde se opět procházelo několik různých klonů a mistrů v bílých pláštích. Reese neznatelně zakňourala a nejbližšího klona zatahala za rukáv kombinézy.

„Promiňte," špitla, když se na ní muž shora zkoumavě zadíval. „Nevíte, kudy se dostanu do výcvikového centra?"

„To musíš tamhle doleva -" muž ukázal na vzdálenou chodbu, „- a tudy a doprava. Pak bys tam měla být."

„Děkuji," řekla, ale stejně tak potichu, že jí muž neslyšel.

Šla tedy k chodbě, na kterou jí muž ukázal, načež jí prošla až k další křižovatce ve tvaru písmene T. Dala se doprava – záhy však zjistila, že ta cesta je slepá.