KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 27. Srdce lesa

Tom nepilotoval náhradní modul o nic líp než opravdovou loď. Reese se celou cestu křečovitě přidržovala opěrek sedadla, bez ohledu na to, jestli zrovna letěli hyperprostorem, nebo manévrovali ve vzduchoprázdnu. Litovala toho, že si neprosadila svou a nevzali ještě Rolanda...

Bůhvíproč ji moc nepřekvapilo, že z hyperprostoru vystoupili o soustavu dál, než chtěli. Tom horečně mačkal náhodné páčky a druhou rukou zmateně klepal na displej navigace, jako by nedokázal pochopit, kde se stala chyba. Reese polykala jedovaté poznámky jednu za druhou a raději jenom bedlivě sledovala planety, kolem kterých prolétali poněkud těsněji, než bylo standardní. Nejmíň čyřikrát vstoupili a zase vystoupili z atmosféry a Reese uvažovala, jestli si tamní obyvatelé myslí, že padá hvězda.

Planetu Bloonco si naštěstí nešlo s ničím splést. Byla to ta nejzelenější planeta široko daleko, bez sebemenších pochyb hravě předčila i zalesněný Goorne. Reese přemýšlela, jestli Theresiase napadlo, že ukrýt krystameny na planetách, které samy dané krystameny připomínají, bude geniální strategický tah na zmatení nepřítele. Pod svícnem je největší tma.

„A kde tady mám jako přistát?" vyvalil oči Tom, když se přiblížili k povrchu dostatečně na to, aby přes neprostupný plášť nazelenalé mlhy zjistili, že ona masa zeleně je ve skutečnosti jednolitá neprostupná střecha stromů, obřích kapradin a propletených lián.

„Má to být bažinatá planeta," uvažovala Reese. „Takže bych řekla, že přistát na stromě asi bude bezpečnější než přistát kdekoli jinde."

„Páni, myslím, že jsem právě odhalil tvoje sebevražedné sklony."

„Celá tahle výprava je na padesát procent sebevražda, ale nešla jsem do ní dobrovolně," pokrčila rameny. Pak se zamyslela. „Na sedmdesát," opravila se.

„Asi nevíš, kde přesně leží ostrov Glothar?" nadhodil Tom.

Reese se uchechtla. „V téhle změti ostrov nepoznám, ani když budu koukat přímo na něj."

„Takže se musíme spolehnout na tenhle křáp." Tom začal rezignovaně jezdit prstem po navigaci.

„Možná by se nechoval jako křáp, kdybys s ním uměl zacházet," rýpla si Reese.

„Velice rád ti to privilegium přenechám," věnoval jí Tom kyselý úšklebek. Reese mu škleb oplatila a Tom protočil oči. „Tak." Zmáčkl tlačítko a na displeji se rozblikalo světélko.

„Skvěle. Letíme úplně opačným směrem," povytáhla Reese obočí.

„Začíná mi chybět Kyle," povzdechl si Tom a rozmáchlou vývrtkou otočil modul na druhou stranu.

Reese měla pravdu. Ostrov nepoznali, dokonce ani když jim navigace říkala, že se vznáší přímo nad ním. Když se však trochu přiblížili, začala Reese matně rozpoznávat odlesky hnědozelené blátivé vody kolem ostrova. Tom si připadal jako slepec, ale rozhodl se jí věřit.

Modul žuchnul do koruny jednoho obzvlášť velkého stromu poněkud prudčeji, než bylo nezbytně nutné. Oba si instinktivně chránili hlavy, když slyšeli praskání dřeva a viděli přes sklo šlehat větve. Modul byl malý a propadl se hluboko do útrob koruny, než ho zachytily liány a vratce udržely na místě.

„Tak to jsem zvědavá, jak se odsud dostaneme," poznamenala Reese.

„Podle mě bude horší dostat se zpátky," mínil Tom a zalomcoval dveřmi. Zprudka se rozletěly a Reese ho musela chytit za popruh vaku, aby jimi nepropadl do hlubin zeleného moře.