KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 9. Šedovlasý chlapec

I když Reese už teafortskou knihovnu navštívila s Holly, podruhé, když se už netopila v záplavách svých slz, nad ní žasla ještě mnohem víc.

Jednalo se asi o zhruba stejně gigantickou místnost jako výcvikové centrum, akorát měla asi o dvě patra více a další čtyři kóje po stranách hlavní lodě. Nad hlavou jí vedly kovové cesty a žebříky, ze kterých měli zájemci přístup ke knihám, ke kterým by se normálně ze země nedostali. Nacházelo se zde několik shluků křesel se stolečky a celá jedna kóje byla vybudována jako studovna a čítárna. Po celé knihovně se procházely knihovnice v blankytně modrých hábitech a s upjatými výrazy.

Reese se fascinovaně rozhlížela kolem sebe. Na Goornu měli jen jednu ‚knihovnu', kde stály asi jen tři police, a ty Reese všechny přečetla během jednoho roku. Tohle byl pro ni doslova ráj.

Přesto však nevěděla, kam se dříve nachomýtnout. Vzpomněla si, co zažila před hodinou s chodbou plnou obrazů a... Zatajil se jí dech při vzpomínce na ten ohořelý pergamen v úplném čele té slepé uličky.

Zastavila nejbližší knihovnici a zeptala se: „Promiňte, kde bych..."

„Cože, holčičko?" odpověděla až příliš hlasitě žena a dala si ruce v bok. „To tvoje kňourání neslyšim! Kvákej trochu nahlas, děvče!"

Reese se trochu zasekla a opět nabyla dojmu, že je na Teafortu vetřelcem. Zkusila to znovu: „Mohla byste mi ukázat nějaké knihy s – Dark Lordem?"

Knihovnice v blankytně modrých šatech si Reese změřila podezřívavým pohledem a pohrozila jí tlustým prstem, který spíš připomínal obzvláště tučnou klobásu: „Hele, holčičko, nevim, vodkaď si přišla, huso jedna hloupá, ale tady na to nemáš povolení, jasný? A eště jednou tě uslyšim mluvit vo něm, vodvedu tě za ucho rovnou k Wytovi!" Výhružně zavrčela, až jí vystouplá bradavice nad pravým okem mírně zavibrovala, otočila se na podpatku a odkráčela vypeskovat nejbližšího čtenáře.

Reese tam jen tak stála a propalovala knihovnici smrtícím pohledem. Proč tu jsem? míhalo se ji hlavou. Možná bych měla zajít za Har Wyn a říct jí, že žádné zajímavé schopnosti tavije nemám. Nebo si rovnou skočit šipku do meziplanetárního prostoru tam venku, to by bylo jistější... Ach, co teď asi dělá babi...?

„Ehm, haló?" ozval se čísi hlas za jejími zády. „Né, že bych tě sledoval, ale slyšel jsem, že bys chtěla vědět něco o Dark Lordovi."

Reese se otočila, až jí plášť zavlál. Za sebou spatřila chlapce s šedými vlasy, kterého viděla ve výcvikovém centru. Měl nezvykle bledou pleť a jiskřící kalně vodnaté oči, které si ji pobaveně hodnotily. Na zlaté přezce opasku měl vyrytou runu, která vypadala jako F, a vedle této přezky se mu houpala rukojeť svitoseče s modrým kamínkem. Tatáž runa, co měl na přezce, zdobila i sponu, která držela kolem krku chlapcův bílý silordský plášť. Nemohl být o mnoho vyšší než Reese. Tipovala ho na patnáct let.

„Co jsi říkal?" zeptala se Reese. Byl to první novic a člověk jejího věku, na kterého na Teafortu promluvila.

„No, že bych ti mohl sehnat nějakou knihu s Dark Lordem," vysvětlil vše kluk a usmál se se zářivým úsměvem, čímž odhalil perfektní rovný chrup. „Jsem Niko Sinclair," dodal a podal jí ruku.

Reese ji po krátkém zaváhání stiskla. „Já jsem Reese." Niko Sinclair na ni zamžoural a Reese by přísahala, že na sekundu mu oči zalétly k její blůze, za kterou schovávala svůj zlatý náhrdelník, ale ta chvíle rychle přešla a Niko se znovu usmál.