KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 22. Vulcania

„No to nám teda scházelo!" mínil Tom nakvašeně a přehodil přes sebe jednu Kyleovu ruku. „Sotva se k Uragánu dobereme sami, natož s bezvědomým tělem..."

Roland na to měl ovšem zcela opačný názor. Odstrčil Toma z Kyleova dosahu možná až moc hrubě a sám pak podepřel Kyleova záda svýma robotickýma rukama, jako by bezvládné tělo bylo lehké jako pírko. Vypadalo to, jako když novopečený ženich přeskakuje práh nového domu s nevěstou v náručí, ovšem s tím rozdílem, že ženicha zastal Roland a nevěstu Kyle, který byl dál totálně bez sebe.

Přesto však bylo na Tomově hořekování něco pravdy. Když se belhali zpátky k Džaze, za kterou parkoval Uragán, po pár krocích v horkém písku byli zcela vyčerpaní (i přes podrážky těch megabot písek slušně pálil).

„Nemůžeš zavolat Qirglyho?" vydechla Reese. „Aby pro nás doletěl?"

„Nepřistál by tady," vysvětlil věcně robot. „Musíme si pospíšit, slunce začíná zapadat a v noci tady začíná být strašlivá zima..."

To vlilo do třech pohybujících se postaviček život; vyhlídka umrznutí na pusté pustině se nikomu ani trochu nezamlouvala. Po chvíli dalšího plahočení, kdy se slunce už začínalo sklánět k obzoru, prošli Džagou, v které nebylo jediného živáčka. Ani ten opelichanec Chittar už nevylezl ze své budky, když kolem jeho stánku procházeli.

„Kyle nás zabije, až se vzbudí," poznamenal Tom.

„To bych neřekl," zakroutil hlavou Roland, „je k vám nyní přilnutý, jako nikdy k nikomu dříve."

Reese se zamračila. „Jak to?"

„No, jednak jste vyhráli jeho loď," vysvětloval Roland, „a jednak se k vám připoutal tím nejhorším možným dluhem."

„A to je?"

„Záchrana života," opáčil Roland.

K Uragánu došli, když už poslední paprsky rudého slunce zmizely za obzorem. To už doopravdy začínala být zima, proto si všichni oddychli (teda až na Kylea, ten byl pořád mimo vědomí) když spatřili oprýskanou loď. Teprve až teď si Reese s Tomem uvědomili, co to vlastně vyhráli za rezatou rachotinu.

Qirgly byl přisátý na kovovém plátě zvenku lodě na písmeně R. Jeho sosák začal chňapat o to zuřivěji, když spatřil za dunami vyčerpaného Toma, Reese a Rolanda, který na natažených robotických rukách nesl Kylea. Muší tvor nedal na sobě nic znát, když spatřil pilota Uragánu v bezvědomí, vlastně vypadal, jako by to očekával.

Odvedl Toma a Reese do kajuty, vzal si od nich tlusté vysoké boty a ještě se optal, jaký bude další cíl.

„No," protáhl Tom a zadíval se do seznamu krystamenů načáraného v bloku. „Další tu máme napsaný... Svatý kámen, červený krystamen," pak se zamračil, jako by to po sobě nemohl přečíst, „planeta Yothee, má ho nějakej mudrc církve."

„Tak to je mnohem lepší než tenhle Perith. Aspoň přistaneme na normální přistávací ploše," mínil Qirgly a i s botami zmizel za dveřmi.

Reese i Tom si vyčerpaně lehli na svá měkká lůžka. Reese vytáhla z kapsy malý žlutý kamínek a uložila ho do šuplíku, kde už se skvěly Persinovský klenot i Hedvábná perla.

„Zaregistrovala jsi ty naše svitoseče?" řekl po chvíli Tom. „Fialové."

„Mně už se jednou barva změnila," odvětila Reese. „To jsem ho ale měla aktivovaný... hrozně mi vibroval v rukou." Vybavila si lekci s Har Wyn v proskleném pokoji ve výcvikovém centru a dodala: „Já o těch barvách nic nevím. Wyn mi o nich nic neřekla."