KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 26. Znovu na scéně

Cesta zpátky byla mnohem, mnohem strastiplnější, než ta vedoucí k Ledové smrti. Zejména silueta obrovského vesmírného křižníku ve tvaru čtyřcípé hvězdy budila velice depresivní dojem.

„No a je to...!" zavřeštěl Kyle (šťastně oživený Rolandovým životabudičem), když všichni vystoupili z ledové jeskyně.

„Ztichni!" zavřeštěl Nikův otec. „Nebo ti umrzne jazyk!"

Reese sice netušila, proč ho tak hněvivě okřikl, nebo jestli by mu skutečně mohl umrznout jazyk, ale docela tomu i věřila, vzhledem ke sněhové vánici, která se během pobytu v jeskyni naplno rozvířila. Anja Sinclairová spolu s Dylanem a Jonem odešli, protože se údajně Nikově matce ta bouře ani trochu nezamlouvala. A měla zatracenou pravdu.

Čtveřice lidí, jedna muší potvora a robot se plahočili cestou ke Krazstyru, zatímco se temná silueta Delordenu pomalu ale jistě přibližovala k zemi. Teprve až teď Tomovi pořádně došlo, co je to za gigantickou kovovou obludu. Loď setrvávala ve vzduchu nějak podezřele dlouho a žádné stíhačky se neobjevovaly. Něco tu nesedí, mínil v duchu. Copak ten Reesin Niko neříkal, že po nich jdou Silordi?

Nakonec konečně dospěli k malému městečku, promrzlí, neschopní slova. Před domem se s panem Sinclairem spěšně rozloučili, to už začínala být vánice tak hustá, že Delorden nešlo ani vidět.

„Tak hodně štěstí," popřál jim Nikův otec škrobeně, zatímco drtil Reesinu ruku. „A pozdravujte od nás mého syna a řekněte mu... řeknětu mu, že na něho vždycky budeme čekat." A aniž by čekal na odpověď nebo na rozloučení se zbytkem výpravy, zmizel za dveřmi. Reese chvíli trvalo, než se zase probrala z transu.

Všichni pozorovali místo na obloze, kde naposledy spatřili domovský křižník Strážců světla.

„Sníh je asi tak hustý, že se sem stíhačky nemůžou dostat," zakřičel Kyle, nicméně nikdo kromě Qirglyho, který cupital těsně vedle něho, ho neslyšel.

Za deset minut došli k zamrzlému jezírku a jakési neurčité sněhové kopici. Teprve až když Kyle stiskl klíčky, všem došlo, že ona sněhová kopice je ve skutečnosti Uragán. Všichni kvapně naskákali dovnitř, ale stejně ne tak rychle, aby se na kovové podlaze nevytvořila slušná sněhová vrstva.

„Jedeme, neflákat se!" řekl Kyle, ledabyle odhodil kožešinový kabát na zasněženou podlahu a poškrábal se na fialové bouli, která se vytvořila po jeho nárazu do stěny jeskyně u Ledové smrti.

„Můžu začít panikařit?" zajímal se Tom, zatímco se snažil se zbavit svého vzevření sněhuláka.

Kyle s tím razantně nesouhlasil. „Žádná panika! Nad hlavou máme dost naštvanej řád přihlouplých tupců, co hází lidi do ledovejch stěn, takže sednout a jedem!"

Reese, Tom, Qirgly a Roland přispěchali s Kylem do kokpitu a sedli si na příslušná místa. Kyleovo následné aktivování stěračů nemělo nijak zvlášť valného úspěchu.

„A co použít mlžná světla, chytráku?" zapištěl Qirgly a zmáčkl jakési tlačítko na panelu.

„Výborně, ty mucholapko," zablikal očima Roland.

„To je od tebe milé, prorezivělá plechovko."

V tu chvíli se ozval jakýsi svištivý zvuk a zčista jasna prolétla kolem skla modrobílá skrvna, která jen o vlásek minula přední sklo. Reese se podívala na radar: kolem Uragánu se to hemžilo pěti tečkami.

„Jo, tak už se odvážili!" zakvičel Kyle. „Tak jo, tyhle stíhačky nás chtějí sestřelit, ale nemají o nic lepší výhled než my. Prostě musíme odlétnout. Furt nahoru. Furt nahoru!"