KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 11. Město světel a skla

Lekce létání nebyly nic moc. Znělo to jako splněný sen, ale realita zahrnovala miliardy páček a knoflíků, nerozeznatelných jeden od druhého, stíhačku, která se nedala uřídit, trysky, které si dělaly, co chtěly, a příšerně nepohodlné pilotské křeslo. Tom začal na trenažéru a vypadalo to, že ho do opravdové stíhačky asi nikdy nehodlají pustit. Ani jim to neměl za zlé. Jednou se mu omylem povedlo vyhodit do povětří celou virtuální planetu.

Bohužel to zdaleka nebyl jeho největší problém. Farrel podle všeho tlačil na Yalene, ať s ním konečně začne zkoušet jeho tavijské superschopnosti, a Tom teď trávil většinu normálního výcviku sezením se zkříženýma nohama na nepohodlné podlaze v hale a posloucháním, jak Yalene čím dál unaveněji lamentuje nad tím, že ještě na nic nepřišli. Krom toho do něj bez ustání hučel Dacthen a ani Sophia si nedala pokoj se svými vtípky v těch nejneočekávanějších momentech. A jako třešnička na dortu tu byla ta věc s Lughatem přímo ve vedlejším křídle, což Tomovi moc na klidu nepřidalo.

Dny se mu slily dohromady. Byly tak podobné jeden druhému, tak nacpané vyčerpávající rutinou, že už úplně ztrácel pojem o čase. Neměl ani ponětí, kolik týdnů, let, staletí uběhlo, než si ho Per-Sin zavolal znovu.

Tom byl z toho setkání značně nervózní. Bylo mu jasné, že Per-Sin Farrel hned tak nezapomene na ten pitomý incident s jeho poradní síní. Svitoseč si připnul k opasku, ale zařekl se, že se ho ani nedotkne. Leda v případě, že by na něj Farrel poslal jednotku rychlého nasazení, aby ho zlikvidovala.

Tentokrát ho Yalene nezavedla k ohromným dveřím s delordským znakem (Tom přemítal, jestli už tu síň stihli opravit), ale přímo do Per-Sinovy kanceláře.

Byla to rozhlehlá místnost přecpaná stoly, papíry, lampičkami, papíry, počítači, papíry a ovládacími panely. A taky papíry. Spoustou papírů. Vršily se na stolech, zavalily židle, přetékaly přes okraje polic. Několik z nich jako by se snažilo dostat ven ze zamčené skříně. Tom měl pocit, jako by se ocitl uprostřed vánice, a jen čekal, kdy se na něj všechny ty vratké komínky sesypou. Farrel nebyl nikde vidět, zato se Tomovi naskytl dechberoucí výhled z oken, která zabírala celou jednu stěnu: nekonečný vesmír s miliony hvězd, planet, komet, asteroidů... Až teď mu doopravdy došlo, že je vlastně na vesmírné lodi.

Yalene si odkašlala a Per-Sin se vynořil zpoza jedné hromady papírů, které překrývaly jeho stůl tak moc, až skoro nebyl vidět. Podíval se na ně úkosem přes obroučky hranatých brýlí, sundal si je a ukryl je někde v té lavině. „Á, tady jste. Jak jde výcvik, Tome?"

„Jde to," odtušil Tom nesměle.

„Nějaké pokroky?"

Tom se bezradně obrátil na Yalene. V jejím ufonském obličeji to nešlo moc poznat, ale zdálo se mu, že naštvaně zatíná čelist. „Proč jste ho volal?" změnila téma.

„Já bych ho za normálních okolností nevolal," podotkl Farrel. „Jde jen o to, že mi přišla zpráva od senátora Unie. Chce našeho mladého tavije poznat."

Yalenin výraz přešel ze zatvrzelého na otevřeně znechucený. „Proč?"

„Přece víte proč, drahá kolegyně. Má pocit, že řád Strážců světla spadá pod jeho úřady, a chce mít kontrolu nad naší aktivitou. Bylo by neslušné jeho žádosti nevyhovět, ať k tomu máme jakékoli výhrady. Jen jsem ti chtěl, Tome, sdělit podrobnosti ohledně tohoto... výletu."

Tom nevěděl, co si o tom má myslet. O senátorovi nevěděl absolutně nic kromě toho, že šéfuje Galaktické unii, téměř celogalaktickému svazu planet, a sídlí na planetě Crystalien. Co tak vypozoroval, zdálo se, že ho tu nikdo moc nemusí.