KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 14. Mnohá slova

Tom letěl. Proplouval nekonečným vesmírem ve stavu beztíže a míjel planety, asteroidy a hvězdný prach, jakoby to byli sousedé, které vidí denně. Pomalu se blížil k ohromné vesmírné lodi ve tvaru talíře. Nekonečné vrstvy kovu se stále zvětšovaly, až byl úplně u nich. V tu chvíli dostal strach.

A v tu chvíli taky dostal ránu.

Probral se s trhnutím, jako by do něj pustili proud. Prvních pár sekund pomalu zjišťoval, že je vzhůru, ale nedokázal rozlepit oči. Vyžadovalo to námahu hodnou tanečníka na řeřavém uhlí. V celém těle ho brnělo a sotva se dokázal pohnout, jako by měl jen kosti obalené v rosolu.

Skrz štěrbiny, které se mu povedlo vytvořit mezi těžkými víčky, viděl téměř úplnou tmu, až dostal strach, jestli náhodou neoslepnul. Jediný zdroj světla byla slabounce poblikávající žárovka kdesi nahoře.

Cit se mu vrátil do té míry, aby zaznamenal, že ho něco šťouchá do nohy. Zamručel a vynaložil veškeré úsilí na to, aby se posadil a zamžoural skrz mříže do vedlejší cely.

„No výborně, žiješ," zakrákala neurčitá barevná skvrna, kterou jeho oči jen stěží rozeznaly od okolní tmy. „Už jsem si začínala říkat, proč by mi sem házeli mrtvolu."

Tom několikrát zamrkal. Skvrna začínala pomalu nabývat konkrétnějších tvarů. Usoudil, že je to holka. Blond vlasy, pronikavé zelené tečky v obličeji, nejspíš oči. V jediném momentě si uvědomil, že ji zná. V tu ránu byl dokonale vzhůru.

„Reese!" vyhrkl a hlas mu nepříjemně poskočil.

„Tome," odpověděla překvapeně, ovšem nijak zvlášť šokovaně. „Páni, jaká náhoda."

Tom znovu zamrkal, aby se jeho oči přizpůsobily šeru a mohl si ji lépe prohlédnout. Pořádně ji viděl v podstatě jen jednou, ale i tak ho naprosto odrovnalo, jak moc se změnila. Nesmělá holčička, které se bála byť jen promluvit, byla ta tam. Ustrašený lesk v očích nahradila jakási chladná jiskra, vypočítavý klid, který jako by v ní rostl a převaloval se, připravený kdykoli vytrysknout na povrch a změnit se v něco, s čím si není radno zahrávat. Přibylo jí několik šrámů na tváři, ale vypadala, jako by si je vybojovala z vlastní vůle. Ani nemrkla, když skenovala Tomovu tvář, stejně jako on tu její. Toma ta změna tak šokovala, že úplně zapomněl dýchat. Takže tohle s lidmi dělají u Silordů?

„Jak ses měl posledních pár týdnů?" konečně prolomila ticho. „Tady to stálo za nic, díky za optání."

Tom konečně našel řeč. „Tohle je Teafort?"

„Čekal jsi snad Crystalien?"

„To jsi byla celou tu dobu zavřená tady?" Tom se rozhlédl po mřížích a bytelných kovových zdech a do nosu ho nepříjemně udeřil pach zatuchliny. Ideální destinace na prázdniny.

Reese protočila oči. „To víš že jo. Ne, nutili mě trénovat s obřím laserovým párátkem a poslouchat ženskou, kterou jsem měla chuť tím párátkem rozpůlit na dvě. A pak mě sbalili a zavřeli sem, protože neumím najít ty pošahaný šutry." Vrhla po Tomovi unavený pohled, který mu prozradil, že navzdory tomu, co říká, je tady zavřená už docela dlouho. Dost dlouho na to, aby přestala vyšilovat a strachovat se o budoucnost, a místo toho začala v duchu tiše vraždit všechny svoje věznitele. „A co ty, taky máš nějaký srdceryvný příběh?"

Tom se opřel o mříže a prohrábnul si vlasy. „Vlastně jsem na tom skoro stejně. Až na to, že mě právě unesli Silordi, protože si zřejmě myslí, že ty šutry najít umím."

„A umíš?"

„Ani škrt."

„Výborně. Čím víc plánů se jim pokazí, tím líp."