KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 21. Jeskyně nočních můr

Planeta Perith z dálky sama vypadala jako žlutý krystamen, neboli Sluneční kapka. Jako by nesestávala z ničeho jiného než z písku. Žlutavé lány sem tam protnuly pruhy bílé, oranžové nebo rudé, ale všechno to byl písek.

„Musím souhlasit s Kylem, tohle se mi nelíbí," kroutila hlavou Reese, zatímco z okénka jejich kajuty pozorovala, kterak se k ní přibližují kolem ohromného načervenalého slunce. „Dovedeš si představit, jak moc tam bude vedro?"

„Dovedeš si představit, jak moc bude vedro na té sopečné planetě?" opáčil Tom. „Nemáme na výběr."

Někde u stropu zapraskal reproduktor. „Fuj, tohle jsem nepoužil ani nepamatuju," ozval se tlumený Kyleův hlas. „Zatracenej prach..." Odkašlal si a zvýšil hlasitost. „Vážení cestující, připravte se na přistání. Za dvě minutky jsme na místě. Děkujeme, že cestujete s kanceláří Sluha Kyle Udělá." Nasadil ten nejironičtější tón, jaký kdy od koho slyšeli.

„S tím to nebude jednoduchý," mínil Tom ponuře.

„Možná by stačilo, kdyby ses k němu nechoval jako k otrokovi," podotkla Reese.

„Já se k němu nechovám jako k otrokovi, prostě chci, aby dělal, co má, když už se k tomu zavázal," rozhodil Tom rukama.

Reese se nervózně poškrábala za uchem. Dobře věděla, co bylo pro Kylea motivací, aby jim přislíbil, že udělá šoféra. Lež. Měla strach z toho, co se stane, až přijde na to, že žádný poklad není. Ale co mohla dělat?

Oba si k pasu důkladně připevnili svitoseče a vydali se za Kylem do kokpitu. Kyle a Roland seděli v pilotských sedadlech a se vším soustředěním mačkali páčky, kontrolovali kompasy a navigovali Uragán skrz atmosféru Perithu směrem k červené tečce, která jim blikala na navigaci. Qirgly visel hlavou dolů ze stropu a pozdravil je mávnutím sosáku.

„Kdybyste mi teď řekli, že to otáčíme a letíme zpátky, byl bych naštvanej a šťastnej zároveň," prohlásil Kyle jen tak mimochodem. „Fakt je to špatnej nápad."

„Leť dál," poručil Tom. Kyle si afektovaně povzdechl.

„Tak fajn, sedněte. Přistávám."

Tom s Reese zapluli do dvou volných sedadel a Kyle naklonil volant dolů. Loď se zabořila do písku a kodrcavě ujela dalších sto metrů, než se zastavila o obzvlášť velkou dunu.

„Tleskám," poznamenal Tom jízlivě, sotva odlepil obličej z Rolandova sedadla, které měl před sebou.

„Příště, až mě navedeš na planetu bez jediné pevné přistávací plochy, zaparkuješ si sám," odsekl Kyle. „Vystupovat."

Reese se odhodlala opustit vysunutý můstek jako první a hned toho litovala. Noha jí zajela do písku až skoro po koleno. „To se mi snad zdá," zaúpěla.

„Říkám, špatnej nápad," rýpl si Kyle. Odkudsi vytáhl několik párů vysokých holínek s ohromnou podrážkou a jedním nepříliš jemně praštil Toma do hrudi. „Na, obuj si to." Nabídl Reese pomocnou ruku, vytáhl ji z moře písku a podal jí další pár bot.

„Asi se mi v tom uvaří nohy," protestoval Tom.

„Tak si je neber, je to tvoje volba," pokrčil Kyle rameny, natáhl si svoje boty a následován Rolandem (robot v holínkách vypadal opravdu komicky) vykročil vpřed. Boty za sebou nechávaly šlápoty, ale nepropadly se.

Reese s Tomem po sobě vrhli podmračené pohledy, ale neřekli nic. Jen následovali Kyleova příkladu.

„Poslyš," odhodlala se přece jen Reese, když ho dohnali. „Nikdo tě nenutí, abys šel s námi. Úplně stačí, když pilotuješ. Klidně jdi zpátky, ať můžeš hlídat loď –"