KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 28. Věci minulé

Tom a Reese měli pocit, jako by jim do obličeje foukala silná vichřice. Zabraňovala jim pořádně vidět, něco říct, nebo jen otevřít ústa. Prostředí okolo nich se změnilo. Stromy zmizely. Bažina zmizela. A oni se ocitli ve víru černé a bílé barvy, jako by se zrovna zjevili uvnitř černobílého tornáda.

Po chvíli vichřice opadla. Reese dál křečovitě a vyděšeně držela o nic méně vyděšeného Toma, zatímco se kolem nich odehrával tanec černé a bílé barvy. Když se podívali pod sebe, spatřili, že vlastně na ničem nestojí; i pod jejich nohama se míhal tentýž tanec dvou kontrastujících barev...

„Co to sakra je?" vzkřikl Tom, ale jeho hlas zněl tlumeně a podivně tiše, takže ho stejně Reese neslyšela.

Tu se najednou černá a bílá začala uklidňovat a okolo Reese a Toma se začaly objevovat siluety lidí různé výšky i pohlaví.

V mžiku se prostředí okolo Toma a Reese zcela ustálilo a oni se mohli pořádně rozhlédnout kolem sebe; stáli v obrovské katedrále, uprostřed které stál dlouhý stůl. Na dvou židlích u tohoto stolu seděli dva muži a vedle stála přísně vyhlížející, leč překrásná žena.

Tom se nechápavě otočil na Reese, ta mu však věnovala pouze: „Myslím, že se koukáme do minulosti!"

Navzdory celé té podivnosti byla vzrušením bez sebe a odtáhla Toma až k malému hloučku lidí. Na židli uprostřed seděl hubený mladý muž s hnědými vlasy i vousy a Reese okamžitě vyvstanul na mysli obraz Har Septima, který viděla v Teafortu. Přesto však vypadal maličko jinak. V tom případě to musí být...

„...Quintusi, to je šílenství!" katedrálou zazněl naléhavý hlas oné přísné, zato krásné ženy.

Tom se překvapeně a napjatě zadíval na Reese a ta mu výraz oplatila. Zřejmě se dívali na něco jako záznam událostí, jež se staly před velmi dávnou dobou.

„Není!" oponoval Har Quintus. „Když není Gold Lord schopen zvednout zadnici a zbavit nás Hrozby z Okrajů, pak to udělám sám..."

„Ty to nechápeš!" namítla žena. „Dark Lorda nepřemůžou žádné kameny – "

„Kameny?!" opakoval Quintus a vyskočil ze židle. „Jsou to předměty, s kterými bychom porazili třeba padesát takových, jako je Dark Lord, Saro!"

Řečená Sara si založila ruce na prsa a chtěla něco naštvaně namítnout, přerušil ji však urostlý muž po Quintusově levé ruce. „Quine, já si taky myslím, že to není dobrý nápad. Jediná chyba a -"

„Ani ty, Theresiasi?" řekl nahněvaně Quintus a zachmuřil se. „Dobrá, však já vás taky vůbec nepotřebuju! Vyrobím si je sám a porazím Dark Lorda taky sám!"

Slovo ‚sám' se pak ještě několikrát odrazilo od stěn katedrály a před Reese i Tomem se celá budova včetně tří postav znovu přeměnila na siluety a pak zpět na prapůvodní černobílou směsici. Tom ani neměl čas prokonzultovat s Reese, co se právě stalo, když mlha opět nabrala konkrétnosti.

Tentokrát se ocitli v rozlehlé jeskyni, ve které stálo spoustu dřevěných stolů a na nich ležel bezpočet nástrojů, známých i neznámých. Kamenné stěny byly polepeny různými nákresy a plánky, v jednom rohu jeskyně stála obrovská kovářská pec a u ní jakási neurčitá stříbrná hmota.

U jednoho ze stolů se krčil Quintus spolu s malým obtloustlým mužem s krysím obličejem a zrzavými vlasy nad velkým plánkem. Když si ho Reese a Tom pořádně prohlédli, ihned jim na mysli vystanul obraz z kovárny Vendelina Grandioza. Určitě se právě dívají do obličeje Jákela Abraxe.