KRYSTAMEN - Počátek osudu

Kapitola 25. Nuda na stráži

Jakmile se všichni teple oblékli (Anja připravovala své syny s takovou pečlivostí a takovými vrstvami šatstva, že Tomovi bodlo u srdce a Reese se raději obrátila se slzami na krajíčku), vypili kouřící hrnečky kakaa a zamkli dům, vydali se směrem k obrovské mase ledu, jejíž stín už pomalu začínal dosahovat na nejkrajnější domy Krazstyru. Pomalu ale jistě začínalo přituhovat, takže si všichni zimomřivě přitahovali kabáty blíže k tělu, kromě Jona a Dylana, kteří si neustále stěžovali, že je jim vedro, a Rolanda, který jakožto robot žádné oblečení nepotřeboval.

O Nikovi již nepadlo ani slovo. Anja Sinclairová sice dál budila dojem vetchého smítka prachu, ale tvářila se potěšeně a vděčně se opírala o mužovo rameno. Nikův otec ji hladil po vlasech a šeptal jakási konejšivá slova. Reese v tu chvíli došlo, že tak spokojení jsou jenom kvůli zprávě o jejich synovi. Jak by asi reagovali moji rodiče? napadlo ji vzápětí. Jak si pamatuji tátu, jakmile by slyšel o mém únosu, vzal by nejbližší kosmickou loď a vydal se mě hledat. Střelila pohledem po Tomovi, který bůhvíproč odvracel pohled, kdykoli jím jen zabloudil ke spokojené čtveřici Sinclairů před nimi.

Nečitelný Kyle šel pět stop za nimi a hlasitě nadával na každou vločku, která jakousi strašnou náhodou zabloudila k jeho nosu. Občas dokonce vyřknul tak vulgární slovo, že se pan Sinclair pohoršeně ohlédl a robot káravě zapípal očima.

Tu přihopsal směrem ke Qirglymu Dylan. Reese se pokradmu usmála, když jí došlo, že svými vlasy a pletí splývá s okolním sněhem. „Ahoj! Odkud jsi?"

„Z Lasty," odpověděl lehce překvapený Qirgly, který dokázal chodit po sněhové krustě, aniž by se jí propadl.

„To je ve Druhém pásu, viď?"

„Hmmm."

„Slyšel jsem, že je to docela vyspělá planeta."

Toma v tu chvíli napadlo, jak se může planeta obývaná přerostlými mouchami označovat za vyspělou, ale raději si jen přitáhl límec k ústům.

„Vyspělá," vykvikl Qirgly, jako by to bylo něco sprostého. „Jasně..."

Paní Anja Sinclairová zahlásila něco o tom, že jsou blízko. Dylan zvesela poskakoval. „A co vůbec děláš tady?"

Roland se vyděšeně ohlédl přes rameno, Kyle šlehl pohledem a zamručel: „Dej si vodchod, mladej." Jeho zabrblání znělo jako dunění hory a Dylana to zároveň tak překvapilo a vyděsilo, že s pohledem ulpěným na Kylea odhopkal ke svému bratru. Jeho jistě zajímavá otázka zůstala viset ve vzduchu a Reese i Tom vzápětí dostali vážně chuť slyšet odpověď, ale ta nepřicházela. Qirgly bez jediného pípnutí pokračoval v chůzi.

Po několika málo bitkách, které mezi sebou Dylan a Jon rozpoutali, konečně stanuli u Houlerova ledovce. Tyčil se nad celou skupinkou jako hrozivý crystalienský mrakodrap, nejméně sedm set stop vysoký. Reese se vedle té obrovitánské masy ledu cítila krajně nesvá.

„Tady někde by to mělo být," poznamenal Jon a očima pokukoval po stěně.

„Zde," poznamenal pan Sinclair a neurčitě mávl k o deset kroků vzdálenému místu.

Ledovcová jeskyně byla vlastně jen jakási puklina, žádná temná stezka plná pavouků jako na Perithu, ani drolící se pískovec s vrstvou sopečného popela jako na Yothee. Ne, jeskyně v Houlerově ledovci byl jen šestadvacet stop široká díra se stropem tvořeným rampouchy, s čerstvě napadaným sněhem pod nohama a jednolitou ledovou stěnou. Když tam vešel i loudající se Qirgly, všichni si oddychli, protože venku evidentně začala sílit sněhová vichřice.