To, co bylo dosud ukryto, by nemělo být vůbec nalezeno. A když malá hloupá ovečka vypustí z klece velkého zlého vlka, měli bychom se obávat toho nejhoršího.
„Myslíte, že ještě spí?" Šeptal čísi hlas a díky tomu jsem se pomalu dostávala do bdělé fáze. „Holky, nebuďte ji. Víte, jak před tím vypadala." Ozval se jiný a já jemně nakrčila nos a konečně se pohnula. V pokoji zavládlo ticho, ale moc dobře jsem věděla, že mě právě teď obezřetně sleduje několik párů očí. „Co se stalo?" Zaskuhrala jsem polohlasně, když jsem se konečně rozkoukala. Rozpoznávala jsem Hope i pijavice, které stály u mé postele, jako sudičky a vystrašeně mě sledovaly. „Víš, jak jsem se o tebe bála?" Vpadla mi do náruče Hope, až jsem musela nuceně zatlačit slzy dojetí. Vděčně jsem jí k sobě tiskla.
„Chyběla si nám, Nesie." Oznamovaly pijavice jednohlasně. Musela jsem se pousmát. Byly rozkošné. Ale v jejich tvářích jsem zahlédla náznak žárlivosti. Hope jsem od sebe lehce odstrčila a pohodlněji se v posteli rozvalila. „Co se vlastně teda stalo?" Vzpomněla jsem si svůj zájem. Pořád jsem totiž nedostala odpovědi. Všechny tři holky se na sebe podívaly, až mě to trochu vyděsilo. Fajn, sice jsem si nic nepamatovala, ale nepřipadala jsem si nějak špatně. Takže pokud jsem neměla na svědomí trojnásobnou vraždu nebo opětovný konec světa, neměla jsem se snad ničeho bát.
Ani jedna mi nechtěla nic moc říct, ale přinutila jsem je k pravdě. Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že se nejspíš začíná dít to, co se stalo před pěti lety. Netušila jsem, jak moc špatné to bude, ale riskovat jsem nemohla. „Tohle je to, co jsi viděla? Kvůli tomuhle jsi přijela, že ano?" Podívala jsem se se zničeným pohledem na Hope, která si okusovala spodní ret a nejistě krčila rameny. Nedokázala jsem z její nevyřčené odpovědi vyčíst, jaký má na tohle vlastně názor. Bála jsem se. Mohla jsem totiž mým zvráceným původem způsobit to nejhorší, na co jsem v tuhle chvíli zrovna pomyslela.
Pohled Lizzie
Zvykla jsem si, že u nás doma je poslední dobou plno lidí. Máma a táta. Nesie, kterou k nám přivedla teta Claudie. A teď ještě Hope, která mi přišla docela fajn. Její táta, který se mi nelíbil, protože ho máma znala a měla ho asi ráda. A nějaký kluk, se kterým možná Nesie chodila. Pořád se tu prostě něco dělo a mě se to občas nelíbilo. Ségra z toho byla taky trochu nervózní, ale já jí chránila a ona svým způsobem chránila mě.
Všechno kolem nás vlastně vyřešili ostatní. Ale pořád jsem nad něčím přemýšlela. Vlastně nad jednou věcí. To, co řekla Nesie tátovi o naší mámě. Josie se kvůli tomu pak i rozbrečela. Ale mě to spíš naštvalo. Ani táta nám nechtěl nic říct. Což bylo divné. Nikdy před námi neměl tajemství. „Musíme na to přijít samy, Josie." Rozhodla jsem najednou, když jsem se na to zkoušela znovu ptát táty. Josie kývla hlavou, ale bylo na ní vidět, že se zase trochu bála.
Po tom, co táta Hope a naše máma přinesli skoro mrtvou Nesie, uběhl asi týden. Nevěděly jsme, co se přesně stalo a zase nám nikdo nic nechtěl říct. Kromě Hope. Ta nám něco prozradila a z toho jsem poznala, že to nebude nic hezkého. Ale stejně jsem myslela nad něčím jiným. Seděla jsem v pokoji na své posteli a koukala do zdi. Máma i táta byli pryč. Nesie byla ve svém pokoji a Hope s ní. „O čem přemýšlíš?" Objevila se Josie a sedla si kousek ode mě. „Co když měla Nesie pravdu. Co když Caroline není naše máma?" Podívala jsem se na svou sestru, která se možná trochu lekla. Zakroutila hlavou, ale nic neřekla.
Pijavice konečně z pokoje odešly. Na jednu stranu mi jich bylo líto. Od té doby, co se objevila Hope, jsme je dost nehezky odstrčila na druhou kolej. Jasně, že jsem je měla ráda. Ale Hope toho o mně věděla přece jen trochu víc. „Ty mi něco tajíš, že jo?" Mírně jsem drcla do Hope a sjela ji nedůvěřivým pohledem. Ta ihned nabyla načervenalým odstínem. Trefila jsem se. K její smůle jsem ji měla už nějakou dobu prokouknutou. „Psala jsem Kolovi." Nechápavě jsem se nad jejím přiznáním zamračila. Ale hned na to, jsem nasadila svůj lhostejný výraz netečnosti. „A ten mi určitě poslal tucet rudých růží a upřímný vzkaz, abych se brzy uzdravila. Nemá pravdu?" Protočila jsem očima a prohrábla si vlasy, které jsem měla za ten uplynulý týden v posteli už docela odpudivé. Odtáhla jsem od hlavy ruku a znechuceně jsem se zašklebila. „Rozhodli jsme se, že ti pomůžeme." To množné číslo mě dost děsilo.
Pohled Josie
Měla jsem strach. O Nesie a taky o naši mámu. Lizzie byla totiž rozhodnutá, že musíme znát pravdu. Táta nám nic říct nechtěl, i když jsme se na to několikrát ptaly. Mě to bylo ale jedno. Já jsem za mámu měla Caroline. Měla jsem ji ráda a nechtěla jsem nikoho jiného. Ale byla jsem zvědavá. A navíc měla Lizzie neuvěřitelný nápad, na který jsem nemohla říct ne.
„Josie, no tak. Nemusíš se ničeho bát." Lákala mě Lizzie po schodech nahoru na půdu. Máma s tátou tam měli schované nějaké věci, které už nepotřebovali. A hlavně tam byla velká krabice, která určitě něco skrývala. „Co když nic nenajdeme?" Držela jsem se Lizzie za ruku a opatrně ji následovala. Na půdě nebylo skoro vůbec žádné světlo. Tím to bylo ještě strašidelnější.
Na to, že jsem asi dvakrát zakopla a spadla, to bylo nakonec v pohodě. S Lizzie jsme se konečně dostaly až k té krabici, kterou jsme společně otevřely. Bylo tam pár nějakých věcí, fotky a nějaké knihy. „Kdo je tohle?" Zaujala mě jedna fotka, na které byli dvě malé děti a starší holka a kluk. Ségra mi fotku lehce vytrhla a prohlížela si ji taky. „Tady je napsáno Malachai, Josette, Lucas a Olivia." Předčítala Lizzie a nechápavě se na mě zadívala.
Tohle bylo vážně zvláštní. Už jen proto, že se ta jedna holka jmenovala, jako já. Zase jsem dostala strach, ale zvědavost začínala být větší. „Koukni, to je ta holka!" Vykřikla z ničeho nic Lizzie a překvapeně se koukala na jinou fotku. Pomalu jsem se k ní nahnula, abych viděla, co našla. Měla pravdu. Na tom obrázku opravdu byla ta holka z první fotky. Byla ve svatebních šatech. „Panebože, to je táta!" Vykřikla jsem podobně, jako Lizzie před chvíli a nešikovně jsem při tom kopla do krabice, která se převrátila.
„Co tu děláte?" Obě jsme se lekly. Naštěstí se objevila jenom Hope. Rychle jsme jí vysvětlily, co se stalo a proč jsme tady. Nevím, jestli jí Lizzie věřila, ale já ano. Mohla nám přece pomoct. „A co je tohle?" Chytla jsem do rukou zvláštní předmět a otáčela ho ze všech stran. Lizzie pokrčila rameny a Hope vypadala, že přemýšlí. „Nejsem si jistá, ale určitě to bude souviset s magií." Dodala Hope nakonec a chytla do ruky několik knih, které tam byly. Teď nám nezbývalo nic jiného, než na to přijít po svém.
Fotka, kterou našla dvojčata na půdě.
________________________________
Zdravím. :3
Týden uběhl opět jako voda a je čas na publikování nové kapitoly. Původně jsem to měla v plánu až zítra, ale nakonec jsem se rozhodla pro dnešní den. :D
Agnes je po té nemilé události mimo a snaží se z toho dostat. Hope jí, jako obvykle, dělá morální podporu. A Josie a Lizzie se vydaly na výzvědy po domě. :P
Tahle kapitola je hodně velkým mezníkem, která "otevírá" druhou etapu téhle povídky. ;) Doufám, že se vám i přes to všechno bude povídka nadále líbit. :) Úvodní gif na začátku kapitoly je pouze ilustrační, pro představu. :)
Tak vám přeji příjemné čtení.
Vaše Vee♥
ČTEŠ
Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]
FanfictionA tak se peklo uzavřelo. Pět let trvalo, než se zase vše obrátilo k lepšímu. Jenže jak je známo, osud je často dost nevyzpytatelný a nástrahy číhají na každém rohu. Takže místo toho, aby Agnes řešila nadcházející zkoušku z dospělosti a Hope se vyrov...