Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

25.

Hrdě kráčíme s hlavou vztyčenou vstříc nebezpečí. Démoni noci do nás zatínají své drápy a my se propadáme až na konec světa.

Pohled Hope

„Je načase, aby si dospěla." Téhle divné informace jsem se trochu lekla. Kol mi podával nějakou knihu a tvářil se docela vážně. Jak jsem zjistila, byla hodně výjimečná. Patřila totiž jedné osobě, o které táta nechtěl mluvit. Vlastně nikdo z rodiny o ní nemluvil. A já se neptala, i když jsem byla občas dost zvědavá. Listovala jsem knihou a očima sledovala všechno, co v ní bylo napsané.

Už jsem kouzla párkrát použila, i ty zakázané. Tohle bylo ale docela těžké. Ale snažila jsem se. Nechtěla jsem přece vypadat jako malá neschopná holka. Musela jsem něco vymyslet, i kdybych měla zkusit všechno. Kol mi pomáhal. Teda snažil se a bylo vidět, že se taky o Agnes bojí. Já prostě věděla, že on a Agnes patří k sobě. Na tohle jsem ale teď myslet nemohla.

Konečně Alaric opustil můj pokoj. Oddechla jsem si. Ne, že bych ho nevídala ráda, jenže teď to bylo jiné. Někde po domě se potuloval naštvaný duch, půdu stále okupoval šílenec a mě se snažilo ovládnout zlo. Zase mě to unavovalo. Doma jsem zůstat ale nemohla. Potřebovala jsem na vzduch a vyčistit si aspoň trochu myšlenky. Z domu jsem zmizela podezřele nepozorovaně. Ani jsem nečekala na to, aby si mě někdo všiml.

Venkovní prostředí mi vážně prospělo. Najednou jsem se cítila jinak. Jako bych mohla zase normálně dýchat. A taky jsem mohla přemýšlet. Netušila jsem, jak moc jsou mé představy a myšlenky vážné, ale nevědomky jsem sáhla po svém mobilním telefonu, který jsem měla v kapse. Nerozhodovala jsem se příliš dlouho, ale tak, abych si byla opravdu jistá, co jsem chtěla udělat. Začala jsem mluvit, až když mi to hlas v telefonu dovolil. „Mami? To jsem já Agnes. Zase se to děje. Mám strach. Ozvi se mi, prosím."

Pohled Josie

Bylo mi líto Nesie. Vypadala zle, když ji Kol přivedl do pokoje. Bála jsem se. Ještě, že jsem tu měla Lizzie, která mě držela za ruku, a tím jsme si vzájemně pomáhaly. Určitě se taky bála, i když mi říkala, že je v pohodě. Taky jsem chtěla něco udělat, ale nevěděla jsem co. A pak se objevili rodiče. Máma s tátou nebyli moc rádi, když viděli Kola. Proto jsme hned se ségrou všechno vysvětlovaly. Asi to pomohlo, protože Kol odešel a táta byl zase klidný.

Potom, když se zase nic nedělo, jsme seděly s Lizzie v obýváku a sledovaly svůj oblíbený seriál. Z ničeho nic k nám přišla máma a sedla si k nám. Věděla jsem, že se bude určitě na něco ptát. Tak jako to dělá vždycky. „Nesie a Kol jsou hodně velcí kamarádi, že ano?" Podívala jsem se na ségru, pak na mámu a pokývala hlavou. Ptala se nás na všechno. Nevěděla jsem, proč mámu zajímalo, jestli Kol chodí často na návštěvu. Nebo jestli se s Nesie zamykají u ní v pokoji.

„Mě do toho sice nic není, s kým se Agnes stýká, ale příště ať si na schůzky najdou jiný prostor." Nad tímhle jsem se zamračila. Táta neměl Kola rád. Nerozuměla jsem tomu, byl přece fajn. A když jsem se ho ptala, proč mu Kol vadí, neodpověděl mi. Prý jsme na to se ségrou byly ještě moc malé, abychom to pochopily. Lizzie i já jsme tohle nesnášely. Dospěláci byli někdy vážně dost pitomí.

Najednou jsem si na něco vzpomněla. Nenápadně jsem se vytratila z obýváku. Vyběhla jsem po schodech až nahoru ke dveřím od půdy, které byly nečekaně otevřené. Lekla jsem se a opatrně nakoukla dovnitř. Nebyl tam. Zmateně jsem se rozhlížela a čekala, že Kai odněkud vyskočí. Ale bohužel. Tohle asi nebylo moc dobré. Vypadalo to tady jako po nějaké bitvě. Uprostřed na zemi ležel ten divný předmět, který jsme použily s Lizzie a Hope na přivolání Kaie. „Josie, co tu děláš?" Táta mě vystrašil. Neslyšela jsem, že přišel. Proto jsem se lekla a ta divná věc mi vypadla z ruky.

Dobře mi rozhodně nebylo. Ta zpráva mé mámě ještě víc rozhodila. Nejspíš jsem se moc unáhlila a pomyslně bodala do starých ran. Ale vracela jsem se zpátky domů s takovým divným pocitem. Čím víc jsem se blížila k domovu, tím se mé divné tušení zvětšovalo. Skrz vstupní dveře jsem prošla hodně opatrně. Přece jen jsem netušila, jestli na mě nečekala prostorná cela.

„Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat? Kde jste to našly?" Nejspíš jsem přišla v dost nevhodnou dobu. Nejraději bych se rychle otočila a opět zmizela pryč. Má zvědavost se ale nedala zastavit, proto jsem se rozhodla o dost nevhodnou taktiku. Byl to vlastně zajímavý pohled. Caroline seděla na pohovce se zoufalým a dost vystrašeným pohledem. Pijavice skoro brečely a bylo vidět, že se jim tahle situace nelíbí. A v Alaricově rozzuřeném pohledu jsem zahlédla něco netypického.

Mohla jsem stát ve svém provizorním úkrytu a vzdát se veškerého angažování v téhle vyhrocené situaci. Ale tohle mé dětinské chování jsem ihned zavrhla. „Stalo se něco?" Opět jsem se tvářila, že má inteligence dosáhla minimálního vzdělání. Pohledy všech přítomných se na mě najednou upínaly a já v jejich očích viděla obviňování. Nikdo nic neříkal. A v Alaricově ruce jsem poznávala ten předmět, o kterém mi říkala Hope. Ascendent.

Nepřirozeně jsem polkla. Pokud Alaric s Caroline objevili ascendent, museli být na půdě. Otázkou bylo, kam zmizel Kai. Najednou jsem se tvářila, jako šílenec, kterého drželi proti své vůli. Tohle se přece nemohlo stát. Byl to jako špatný a dost krutý vtip, který si vymkl kontrole. Strach byl větší a větší. Nevyhnula jsem se sérii otázek a nedůvěřivých poznámek. Připadala jsem si, jako u výslechu.

Ani jsem netušila, jak jsem skvělá herečka. Dokonce i pijavice se ode mě něco naučily. Tohle konec rozhodně nebyl. Cítila jsem ze strany obou dospělých, že jednoho dne přijde něco mnohem horšího. Aniž bych se na někoho podívala, zamumlala jsem něco o únavě a zamířila ke svému pokoji. Podruhé za tento den jsem přikládala svůj mobilní telefon k uchu a očekávala slova útěchy a pochopení. Hope tohle prostě musela vědět. Ale místo dívčího hlasu mé mladší kamarádky, se ozval někdo úplně jiný. 

„Věděla jsi, že když si cokoliv objednáš, tak ti to přinesou až do domu?" Výrazně jsem ztuhla a pár vteřin jsem postrádala svůj pravidelný dech. Chtěla jsem spustit vlnu výčitek a hlavně zjistit, jak se dostal ze svého půdního vězení. A taky to, odkud měl mobilní telefon, který patřil Hope. Napadalo mě totiž tolik šílených vysvětlení, které jsem rychle raději zavrhla. „Akorát jsem neměl čím zaplatit. Škoda, ten poslíček vypadal, jako sympaťák." Jeho dlouhý monolog se mi líbil čím dál tím méně. Kai, který byl zavřený na půdě, byl vlastně docela neškodný. Ale teď na svobodě, se z něj stala nebezpečná zbraň. 

________________________________  

Ahojky. :P

Posílám vám novou kapitolu, na kterou už nejspíš pár dní čekáte. :) Situace v Mystic Falls se začíná trochu hroutit. Hope s Kolem se snaží najít něco užitečného, co by pomohlo Agnes. 

Agnes je očividně pořád v šoku a volá o pomoc i tu, na kterou zanevřela. No a Kai zmizel. Dvojčata se budou muset hodně snažit, aby tuhle situaci odvrátili a před rodiči utajili. :D 

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥