Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

22.

Kdyby se dalo srdce rozdělit na tisíc kousků, nakrmili bychom tak tisíc obdivovatelů. Někdy ale stačí dva, kteří vám doslova zamotají celý život.

Nedokázala jsem přesně určit, zda ten den probíhal podle původních představ. Bylo to pro mě pořád tak nezvykle absurdní. Ale zřejmě jsem se musela bavit, protože se čas najednou posunul dost kupředu. „Pořád si neřekl, co jsi zač." Zamrkala jsem s uvolněným výrazem ve tváři na Kaie a podepřela si jednou rukou hlavu. Tekutina, která byla v láhvi, kterou tak pracně pijavice pořídily, mi začala nejspíš způsobovat lepší náladu. Pořád jsem si ale uvědomovala, kde jsem a s kým. Už jednou mi povznesenost zapříčinila menší problémy, které se mi naštěstí v živých obrazech vracely do mysli.

Vypadalo to, že mi Kai chce konečně prozradit pár informací. Mohla jsem pořád očekávat nějakou pitomost, která z něj vypadne. Ale poprvé za tu dobu se tvářil nějak jinak. Skoro, jako bych ho konečně něčím zaujala. „Co jsem zač? Pro otce ohavnost. Pro doktora sociopat, a tak bych mohl pokračovat. Občas je fajn být prostě jenom Kai." Odvyprávěl mi svou představu, aniž by se nad čímkoliv zastavoval. Chápavě jsem přikývla, aniž bych mu něco začala vymlouvat. Byl to pořád ten tajemný cizinec z půdy, který se jednoho dne objevil. Ale jeho přítomnost pro mě začínala být samozřejmostí a nejspíš jsem mě přestával i děsit.

Možná to měl být nezapomenutelný den. Kdyby se neobjevil ten otravný Mikaelson s výrazem šílence. Trhla jsem sebou, když se z ničeho nic otevřely dveře. Nejspíš jsem čekala mnohem horší návštěvu. Kai byl přece jen pořád to malé tajemství, které se nesmělo dostat ke všem. „Jsem rád, že se bavíš, drahoušku." Pronesl Kol nadřazeným tónem, když objevil náš malý večírek. Dával si dokonce záležet i na tom, aby ten jeho značný egoismus vynikl. „Bavím se skvěle, díky za optání." Kai vlastně odpověděl za mě. A tím svým podivným nadšením tuhle situaci o něco víc ozvláštnil. Netušila jsem, zda se mám začít smát nebo zaujmout obranný postoj, kdyby tohle Kol náhodou pochopil jinak.

Taky že ano. Oba měli neurčitou zálibu v dokazování své nadřazenosti. Tak tohle jsem rozhodně neplánovala. Zoufale jsem se snažila ty dva nějak uklidnit, aby nedošlo k tomu nejhoršímu. Začínala jsem si připadat, jako v mateřské škole, kde se děti tahají o svou oblíbenou hračku. Bylo to tak absurdní, že mi občas unikala i slova, kterýma se ti dva předháněli. „Můžete mi říct, na co si tu hrajete?" Nebavilo mě je poslouchat a hlavně mi tohle přišlo dost zbytečné. Postavila jsem se mezi ně a mírně je svou silou od sebe odstrčila. Dost jsem se taky držela, abych jim neprovedla něco mnohem víc bolestivého.

Kol to opět pochopil úplně špatně. Nejspíš se přece jen v něčem podobal svému labilnímu bratrovi. Během vteřiny byl u mě a skenoval mě podezíravým pohledem. „Ty máš velké štěstí, že my dva máme společnou dlouholetou minulost. Byla by škoda o tebe přijít." Mělo mě to možná zastrašit nebo v tom viděl jiný záměr. Na malý okamžik mě dokonce napadlo, že je jeho nepřiměřená reakce důsledkem starosti o mě samotné. Ale na tyhle jeho řečičky jsem byla absolutně imunní.

To, na co jsem zapomínala, byla událost, kvůli které jsem se tu vlastně objevila. Místo, abych si užívala tuhle rádoby akci, tak jsem musela čelit téhle nemožné frašce. Můj původní společník to ale jen tak nenechával. „Je fajn, že máte svoji historii, ale jestli sis nevšiml, tohle je rande. Však víš – svíčky, hudba. Už tomu chybí jen jedna věc." Vlastně jsem se nestačila ani pořádně nadechnout, když se ke mně Kai naklonil a jeho rty se ocitly na těch mých.

Pohled Kola

Tuhle ubohou výměnu názorů jsem chtěl mít už za sebou. Stačila by jen malá snaha a poslal bych toho drzého parchanta, kam patří. Dělal si až moc velké nároky. Mé sympatie k němu byly naprosto nulové. Zrovna jsem to měl v plánu tohle ukončit, kdyby na sebe zrzka opět nezačala upozorňovat. Z ničeho nic ze sebe vydala zoufalý výkřik. Já i ten idiot naproti mě jsme se, jako na povel na ni otočili. S něčím podobným jsem se u ní už setkal. Ale tohle bylo trochu jiné, než kdysi.

Zrzka opravdu nevypadala zdravě. Stála uprostřed místnosti a opakovala nějaká, pro mě neznámá, slova. „Nesahej na ni." S rozhodným výrazem jsem naznačil, aby se jí nikdo nedotýkal. Viděl jsem ty její tmavé oči a netečný pohled. Jako by to vlastně nebyla ani ona. Všechno přerušila neidentifikovatelná rána, která přišla neznámo odkud. A zrzka skončila na podlaze. Obezřetnost mi chvíli bránila, než jsem se nad ní naklonil. V rozhledu mi bránil pramen jejich vlasů, který jsem jedním pohybem odstranil. Vypadala, jako mrtvá. Nejspíš se zdálo, že se minulost začíná opakovat. Nedával jsem to na sobě znát, ale tohle se mi rozhodně nelíbilo.

Tenhle den začínal být jedna velká katastrofa. Měla jsem hned ze začátku pijavice zarazit a jejich plány zahodit někam v dáli. Bavila jsem se, to ano. Ale zábava měla nejspíš jenom krátkého trvání. A ten polibek, kterým mě Kai obohatil, byl už jen třešnička na tom nezvedeném dortu. Čím víc jsem si začínala přát, aby tohle už opravdu skončilo. Nechtěla jsem se zapojovat do toho jejich rozhovoru. Měla jsem pocit, že mé poctivé snažení o smíření, bylo naprosto zbytečné.

Mé toužebné představy o zázraku byly nakonec vyslyšeny. Tentokrát se ale nejednalo o nic idylického. Nejprve jsem nepozorovala, že je něco špatně. Místnost byla pořád stejně chaotická a ti dva blázni se pořád dohadovali. Bylo to tak moc normální, že mi to najednou začalo být podezřelé. Doslova jsem se začínala nenápadně rozhlížet, jako bych čekala něco nezvyklého. Velký prostor půdy byl pro mě v tu chvíli najednou stísněný.

„Agnes." A bylo to tady. Ty hlasy, které mě poslední dobou pronásledovaly. Kol ani Kai to nejspíš nezaznamenali, protože to s nimi ani nehnulo. Možná jsem měla na sebe upozornit a varovat je. „Agnes. Teď jsi jedna z nás." Hlasy v tuto chvíli byly nepříjemnější a dotěrnější. Jako by se mi usazovaly přímo v hlavě. Vysíleně jsem vykřikla a všechno kolem mě najednou bylo jako v mlze. A pak jsem ucítila ten lehký dotyk na své tváři. Měla jsem pocit, že můžu opět normálně dýchat. „Vítej zpět, drahoušku." Zmateně jsem se setkala s pohledem mého zachránce. Oni byli vlastně dva. Nakláněli se nade mnou a prohlíželi si mě, jako exponát v muzeu. Nejhorší bylo, že jsem si nemohla vůbec vzpomenout, co se vlastně stalo. 

________________________________    

Zdravím. :3

Kapitola je na světě. :) A mám pocit, že jsem opět "zvládla" nacpat tolik věcí do jedné části. :D Rande, žárlivá scéna, projevování citů a nakonec něco zlého. :P 

Agnes se cítí trochu nesvá, když je svědkem takových podivných dohadů. Kai to sice bere s nadhledem, ale Kol musí opět dokázat, co si o tomhle myslí. :D 

Taky se nám dlouho neprojevila ta "temnota" okolo Agnes. Dnešní částí jsem to napravila a chudáka zrzku jsem dost nepěkně vyděsila. A zřejmě ne jenom ji. ;) 

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥