Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

7.

Vzpomínky jsou mnohdy ostré, jako střepy zrcadla. Ale stačí malý zázrak a vše, co nám doposud způsobovalo bolest, je najednou pryč.

Nikdy jsem neměla ráda sny, protože jsem z nich většinou schytala krátkodobou újmu na zdraví. Tentokrát mě ale noční můry neprovázely. Ale přece jen jsem měla dost neobvyklé ráno. Byla to Hope, kdo ve spánku prožíval kruté chvíle. Probudila jsem se, když mě její pravá noha udeřila do mého boku. S nepříjemnou bolestí jsem se vyhoupla do sedu. „Agnes, mám strach, že se něco stalo." Prozradila mi s výrazem plným obav. Mohla jsem si jen domýšlet, co jí asi v té její pubertální hlavince probíhalo. V takových chvílích jsem si nikdy nebyla správně jistá, co udělat. A tak jsem jí prostě objala.

A pak tu byla ta tajemná Jo. Máma těch dvou malých pijavic. Byla to pro mě dost žhavá novinka. Na jednu stranu mi to bylo v podstatě celkem jedno. Alaric a Caroline pro mě byli cizí a jejich problémy jsem řešit neplánovala. Ale když jsem se nad tím přece jen zamyslela, nechápala jsem důvod toho divného předstírání. Od Jo jsem zjistila pár záchytných bodů jejího postavení v téhle rodině. Ona a Alaric byli zasnoubení a v den jejich svatby přišla tragicky o život. Bylo to až příliš smutné na to, aby to nebyla pravda.

Věřila jsem jí, ale zároveň jsem z toho naše mimozemského rozhovoru byla trochu nesvá. Nebyla jsem si jistá, zda jsem o tomhle měla mlčet nebo ne. Nemohla jsem přece jen tak říct Alaricovi, že pořádám občasné večerní dýchánky s jeho mrtvou snoubenkou. Poslední dobou mě tahle duchařská setkání dost unavovala. Připadala jsem si jako Haley Osment z Šestého smyslu. „Vídám mrtvé lidi." Prohodila jsem do prostoru a hned na to jsem se pobaveně zasmála. Vážně mi to lezlo na mozek.

Pohled Hope

Byla jsem ráda, že mě Agnes nechala u sebe přespat. Nechtěla jsem si představovat, že bych musela bydlet s Kolem. Patřil sice k rodině a byl to můj nejoblíbenější strejda, se kterým jsem mohla dělat naprosté šílenosti, ale to bylo tak všechno. Věděla jsem, jaký je. Kolikrát, když doma něco provedl, tak se pohádal s mým tátou. Ale i tak jsem ho měla vlastně ráda. Bylo docela vtipné, že táta mě zatím ještě nehledal. Poznala bych, kdyby tu někde byl a určitě ne jenom já.

U Agnes to vlastně taky nebylo jednoduché. Už jen to, jak se na mě všichni dívali. Nevím vůbec proč. Ale naštěstí jsem mohla zůstat. Dost mě vyděsilo to, jak má zrzavá kámoška s někým v pokoji mluvila. Moc jsem tomu nerozuměla a doufala jsem, že se Agnes úplně nezbláznila. A pak tu byl ten divný sen. Byl jako živý a probudil mě z ničeho nic. Nevěděla jsem, jestli byl dobrý nápad přijet až tady do Mystic Falls. Cítila jsem prostě, že tu není něco v pořádku a mohla za to Agnes, i když si to sama asi ještě neuvědomovala.

Dneska musela Agnes do školy. A dokonce i dvojčata. Záviděla jsem jim. Zůstala jsem doma vlastně jen s Caroline. Chvíli jsem si něco kreslila na prázdné papírové čtvrtky, ale začala jsem se trochu nudit. A taky jsem dostala hlad. Opatrně jsem se vytratila z pokoje a sama z paměti jsem se rozhodla najít kuchyň a taky Caroline. Zvědavě jsem cestou obdivovala fotky na stěnách, než se přede mnou objevilo schodiště. „Ahoj. Můžu ti nějak pomoc?" Upozornila jsem na sebe, když jsem konečně stála uprostřed kuchyně a nervózně jsem sledovala Caroline.

Ta duchařská záležitost mi nešla z hlavy. Byla jsem sice přesvědčena, že Alaricovi nemůžu jen tak začít vyprávět o mrtvé Jo, jako bych právě chtěla rozebírat dnešní počasí. Určitě ne před pijavicemi. Proto jsem cestou do školy v autě seděla jako pěna. A to bylo v mém případě dost nezvyklé. „Nejsi nemocná, Agnes?" Snažil se o dost chabý vtip Alaric a pijavice ho v tom důležitě podporovaly svým smíchem. Uznala jsem, že nemá cenu plýtvat pro tuhle absurditu mými slovy. A proto povrchní povzdech a pubertální protočení očima mi přišlo jako dostačující trest. Přešla jsem to vlastně po svém.

Pohled Caroline

Ta Hope, která podle Agnes pocházela z New Orleans, mi nešla z hlavy. Nemohla jsem pořád přijít na to, koho mi ta holka jenom připomínala. Určitě jsem ji už někde viděla. Jenže jsem za svůj dosavadní život potkala tolik lidí, že jedna malá puberťačka se mi v těch mých vzpomínkách úžasně ztrácela. Nemohla jsem se ani spolehnout na velkorysou pomoc ostatních. Holky byly ještě příliš malé, aby se se mnou dělily o zážitky. S Alaricem jsem tohle řešit nechtěla a Agnes byla tajuplná, jako by vlastnila návod na ovládnutí světa. Proto jsem to musela vzít do vlastních rukou.

Když holky odešly do školy a Alaric do práce, vrhla jsem se důležitě na získávání informací. Nejspíš jsem se do toho až moc zabrala, protože jsem si uvědomila až po chvíli, že se někdo blíží. Byla jsem zrovna ve fázi okupování sociálních sítí, když mě vyrušil dívčí hlas. „Hope, málem jsem na tebe zapomněla." Vypadlo ze mě trochu překvapeně, a co nejpřirozeněji jsem vypínala svůj notebook. Párkrát jsem se rozhlídla po místnosti a v rychlosti vymýšlela, jak se efektně zabavit. Ne, že bych nebyla ráda za takovou milou společnost, ale zkazilo mi to mé původní plány.

„Ty sušenky vypadají skvěle!" Vykřikla s nadšením Hope a obdivovala naše společné dílo. Nakonec jsem zdárně, jako pravá zasloužilá matka, vymyslela zábavu. Se spokojeným úsměvem jsem jí pozorovala. „Copak se svou mámou nebo tátou tohle neděláš?" Otázka zněla nevinně. Proto jsem se tvářila, že ta má zvědavost je spíš jen chorobná záležitost. Holčina se zamyslela a pak pokrčila dost neutrálně rameny. „Občas s mámou. Táta nemá moc čas. Musí se starat o město, víš." Prozradila mi něco dalšího, ale mně to pořád nedávalo ten správný smysl. Jasně, malá nadějná jiskřička mi přece jen v hlavě svítila, ale pořád to bylo málo. Sice jsem byla blondýna, ale přece nejsem tak pitomá, abych na to nepřišla.

Dneska mě nic nebavilo. Byla jsem nějak moc nesoustředěná a nervózní. Nejspíš jsem už potřebovala být doma nemyslet na to, co se poslední dobou kolem mě děje. Ani nevím, jak dlouho jsem šla, když se z ničeho nic zvedl divný vítr. Automaticky jsem se podívala na oblohu, kde jsem kupodivu nezaznamenala nic, co by naznačovalo blížící se Apokalypsu. Sama sobě jsem se posměšně zasmála nad mou paranoiou, ale každopádně jsem raději zrychlila krok.

Bylo to nejspíš to nejrozumnější, co jsem mohla udělat, ale i tak jsem neutekla nadcházející katastrofě. „Agnes." Zazněl mi kolem uší nepřirozený šepot a mě polil studený pot. Těkala jsem očima kolem sebe a začala zrychlovat tak, jak mi to jen mé nohy dovolovaly. „Agnes, Agnes." Teď už jsem doslova běžela a rukama si chránila sluch. Minulost se začala dost nepříjemně opakovat. A duchové a Mikaelsonovi byli opravdu to nejmenší zlo. A tak jsem běžela a doufala, že se dostanu co nejdříve někam jinam. Dostala jsem se. Ale až později mi došlo, že jsem místo do bezpečné zóny vběhla do náruče Kola Mikaelsona.

_________________________________  

Ahojky! :3

Tak tu máme zas sobotu a proto je na čase i publikovat. :) V první řadě se chci dost trapně pochlubit, že jsem stvořila svůj první gif. :D Na první pokus to je podle mě docela dobré, nato, že jsou mé technické dovednosti dost omezené a trpělivosti mám málo. :D 

Co dodat k dnešní kapitole? Agnes začíná být mimo z návštěv mrtvé Jo a pere se v ní svědomí a touha, zda to říct nebo neříct Alaricovi. :) Caroline stálé pátrá po totožnosti Hope a obě se nejspíš docela sbližují. A nakonec jsme svědky něčeho, co už tu jednou bylo. :/

Doufám, že se vám dnešní kapitola bude líbit. :) 

Přeji příjemné čtení. Vaše Vee♥