Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

18.

Hrdě shlížíme z okna do zahrady. Obdivujeme tu křehkou krásu a divíme se každé neobvyklosti. Někdy si ale připadáme, jako opuštěná jabloň mezi dvěma ploty.

Za svůj dosavadní život si pamatuji pár užitečných rad z dětství. A jedna z nich byla, když mi máma důrazně vysvětlovala, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem. Nevím, co mi do téhle doby v té mé zrzavé hlavě vůbec utkvělo. Ale nepochybně to vypadalo, že jsem se rozhodla pro naprostý opak toho správného. Důkazem byl i můj vyšinutý pokus být poblíž Kaie. Možná jsem se opravdu trochu bála. Jenže mě něco neviditelného pobízelo, abych mu dala aspoň malou šanci.

Pořád jsem taky netušila, o co mu vlastně jde. V té jeho pomatené mysli se dalo jen těžko vyznat. Ale moje trpělivost byla zřejmě svatá. Nebo za to mohl můj nenápadný nátlak. Každopádně jsem si ve svém denním programu dala za úkol, zjistit toho co nejvíc. „Takže určitě chápeš, že tu nemůžeš zůstat." Odvyprávěla jsem svůj dlouhý monolog, který jsem skoro bez nadechnutí ze sebe vysypala. Mohla jsem očekávat nějakou negativní poznámku nebo vlnu výsměchu. Ale Kai, jako by ani nepostřehl, že jsem mluvila.

A jak jsem tak přemýšlela, pomalu jsem si na tenhle jeho postoj začala zvykat. Vždy se ale mohlo stát cokoliv jiného, co mi opět sníží mé sebevědomí na bod mrazu. Odmlčela jsem se a pohledem jsem Kaie skenovala, jako bych si snad takhle vysloužila nějakou odpověď. „Sehnala bys mi další díl? Chci totiž vědět, jak to dopadlo." Kai se na mě otočil a vhodil mi do klína komiksovou knížku. Nebyla jsem schopna odpovědi a na okamžik jsem si myslela, že si snad dělá srandu. Bohužel tomu tak nebylo.

Chystala jsem se na několik nepříjemných nadávek, abych mu hezky rychle vysvětlila, že by se měl začít chovat trochu dospěleji. Ale asi po třech vteřinách jsem to vzdala. Vysíleně, jako po pětikilometrovém maratonu, jsem vydechla a vložila si hlavu do dlaní.

Pohled Kola

Bylo to už pár dní, co mi Hope dost naivně předložila informaci o Agnes. Nejspíš si myslela, že ve mně probudí nějaký soucit. Ale upřímně mi to bylo vlastně jedno. Zrzka přece žila a nic mimořádného se jí nestalo, takže má neteř způsobila rozruch úplně zbytečně. Vůči jejím bolístkám jsem byl vlastně imunní a rozhodně jsem neplánoval jí vynahradit kámošku, které by se mohla svěřit.

Jenže bylo tu něco, co mě pomyslně nutilo nad tím přemýšlet. Polibek, kterým mě ta drzá žába obdarovala. Už jednou se o to pokusila. Tenkrát jsem to ale mohl svést na dětskou pomatenost. Ale teď v tom nejspíš bylo něco jiného. Mohl jsem se jen domnívat, co přes tu její lhostejnost tímhle nevinným gestem zamýšlela.

Přes veškeré přemáhání jsem se nakonec rozhodl poctít Agnes svou návštěvou. Popravdě jsem ty její jedovaté poznámky začal pomalu postrádat. Můj bratr nejspíš trávil svůj drahocenný čas s Caroline. Netoužil jsem se ani s jedním z nich potkat. Co se týče lovce, se kterým blondska společně obývala dům, vsázel jsem na osud.

„Můžeš se aspoň na chvíli tvářit, že tě zajímá to, o čem mluvím?" Vzpamatovala jsem se, když jsem po několika minutách opět načerpala energii. Vůbec jsem netoužila potom, vracet se k nesmyslnostem, které Kai ze sebe vypustil. Tohle navazování vztahů mě opravdu vyčerpávalo. Kai opravdu nevypadal, že by mě nějak přehnaně poslouchal. Zrovna teď byl zaujatý mým mobilním telefonem, který mi nějakou záhadou zmizel z kapsy kalhot. „To nebude problém." Ukázal si jednou rukou na obličej, aniž by přestal se svou rádoby zábavnou činností. „Takhle se tvářím, když mě to zajímá." Tak na tohle jsem neměla co říct.

„Jsem rád, že už ti je lépe, drahoušku." Ozvalo se s typicky ironickým nádechem z ničeho nic ode dveří, až jsem leknutím nadskočila a zrudla, jako zralá jahoda. Ten mi tu vážně chyběl. Vyhoupla jsem se zpátky na nohy a založila si ruce na hrudi. „Co tu chceš?" Obdarovala jsem ho dost nepěkným tónem hlasu. Najednou jsem úplně zapomněla, že je kousek ode mě pomatený šílenec. Kol ho ale samozřejmě zaregistroval a jeho výraz se na okamžik změnil v nechápavý. Přimhouřenýma očima skenoval místo, kde seděl Kai. „Hope měla mínění, že toužíš po společnosti." Reagoval nepřímo na mou otázku. Jemně jsem pohodila hlavou a zatvářila se, že mě jeho péče obtěžuje.

Neměla jsem vlastně žádný důvod, abych byla na Kola takhle přehnaně nepřátelská. Jenže v jeho přítomnosti jsem si nemohla pomoc. Vždycky se mi vybavila nějaká nepříjemnost, co jsem u něj kdy zažila a hned jsem si vůči němu vystavěla pomyslnou zeď. A teď mě navíc štval ten pitomý polibek. Samozřejmě, že se mi to líbilo. Ale nesmělo se mi to líbit. Kol byl pro mě naprosto nevhodný. Byl to arogantní idiot, který měl na můj vkus až příliš vysoké ego. Jenže byl tu velký problém. Pořád jsem na něj občas, ve slabých chvílích, myslela. A když jsem ho zaregistrovala ve své osobní zóně, byla jsem až nepřirozeně nervózní.

Ani nevím, kdy se to stalo, ale najednou naše konverzace s Kolem nabyla trochu vážnosti. Pořád to bylo sice takovým specifickým způsobem, ale cítila jsem tu náhlou změnu. „Mám pocit, že tam dole nemám ještě s někým vyřešené účty." Ztlumila jsem hlas a tím dodala své poznámce větší váhu. Automaticky jsem se rozhlédla, jako bych se bála toho, že nás někdo poslouchá. Nebyla jsem daleko pravdy. „Začínáš mi připomínat bratra, drahoušku." Nad jeho lichotkou jsem se znechuceně zašklebila. Než jsem ale vymyslela nějakou jízlivou poznámku, postihl mě stav psychického zhroucení.

Z ničeho nic se mezi námi objevil Kai a s namířeným mobilním telefonem se pokusil zachytit unikátní momentku všech nás tří. „Nevypadáme prostě úžasně? I když, ty ses mohl víc usmívat." Kai se rozhodl, že se normální chování u něj konat prostě nebude. Dokonce se snažil zapojit do hovoru i Kola. Neměla jsem vůbec žádný nápad, co v tuhle divnou chvilku říct. Můj výraz naprostého žalostného otřesení mluvil nejspíš za vše.

 Jenže za tu chvíli jsem si na tyhle výstřelky tak trochu zvykla. Kol byl na tom ale mnohem hůř. Vypadal, že by toho blázna během vteřiny minimálně uškrtil. Tohle jsem nemohla dopustit. Ne teď. Než se stalo něco, po čem jsem tedy rozhodně netoužila, postavila jsem se skoro až ochranitelsky před Kola. „Zkus nezbořit celý dům. A hlavně nezapomínej, že tu nejsi sám." Obdarovala jsem Kaie mírným vyhrožováním a hned na to jsem Kola vystrkala z místnosti pryč.

________________________________     

Ahojky. :3

Takže opět nová kapitola. :D Mám poslední dobou pocit, že ten týden utíká až příliš rychle a předepsané kapitoly se začínají dost nebezpečně zkracovat. A tím, že si teď "užívám" domácího prostředí díky nemoci, tak je to o to horší. :( :D 

Kai si na půdě nejspíš zvyká až příliš a Agnes je z toho mírně otřesená. A když se do toho ještě zamotá Kol, vzniká dost zvláštní a možná i nebezpečná "parta". :D Co z toho asi tak může vzniknout. :D 

Přeji příjemné čtení.

Vaše Vee♥