Často utíkáme a nevíme kam. Zloduši noci před nás nemilosrdně staví překážky a posměšně sledují náš pád. Poté se uchýlíme do zdánlivého bezpečí.
Nevěděla jsem, že mě minulost může tak brzy dohnat. Byl to jak blesk z čistého nebe, který mě z ničeho nic zasáhl. Ty hlasy a naprostá panika z toho, co se nejspíš pomalu blížilo. Tohle mi vážně chybělo k naprosté spokojenosti. Začala jsem mít mírně zoufalá a nehodlala jsem tomu čelit zrovna teď. Proto mě nenapadlo nic jiného, než zbabělý útěk. Jenže mě ta situace asi rozhodila víc, než jsem chtěla. A tak jsem se po chvíli pohodlně rozvalovala v náručí Kola.
Chvíli jsem nebyla schopna reagovat a tak jsem asi pár vteřin vypadala, jako by mě dostihla sama slabomyslnost. Vlastně mě nevědomky vysvobodil Kol. „Jsem tu pár dní a už mi do náruče běhají holky." Řekl svým typickým egoistickým tónem hlasu a věnoval mi rádoby okouzlující úsměv. Štítivě jsem od něj odskočila a s vyplašeným výrazem jsem ho sjela pohledem. „Co ty tu chceš?" Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi a najednou jsem zapomněla, proč jsem vlastně utíkala.
„Proč jsi vlastně přijel? Nevěřím, že tě zachvátil stesk." Začala jsem konečně normálně konverzovat. Navíc jsem netoužila po tom, svěřovat se se svými problémy zrovna jemu. „Děláš, jako bys neznala můj smysl pro dobrodružství, drahoušku." Oba jsme se vláčeli pomalu ulicemi. Já jsem popravdě mířila domů. A Kol se nejspíš nudil a v tuhle chvíli se mu společnost hodila. Natočila jsem hlavu na jeho stranu, skoro jsem se až pousmála a lehce chápavě přikývla.
Pohled Klause
Nevěřil jsem, že by má dcera měla něco společného s útěkem. Zdědila sice ty proslulé geny naší rodiny, ale nepředpokládal jsem, že by se to na Hope podepsalo tímhle způsobem. Co na tom začínalo být podezřelé, bylo to, že zmizel i Kol. Ne, že by to u něj nebylo obvyklé. Můj mladší bratr nikdy nedbal na zodpovědnost a důležitost vůči rodině. Ale nelíbil se mi fakt, že není k nalezení zrovna ve chvíli, kdy se ztratila má dcera.
Díky schopnostem mé sestry jsem se dozvěděl, kde by se Hope měla nacházet. Mystic Falls mě v tu chvíli opravdu nenapadlo. Město, se kterým jsem měl dlouhou minulost. Vracet se na stará místa nikdy nepřináší nic pozitivního. Ale já neměl v tuhle chvíli na vybranou. Jednalo se o mou dceru a kvůli ní jsem byl schopen přejít i nesmyslnosti a banality, které tohle město nevědomky nabízelo. Nečekal jsem na další povely, které se ostatní jistě chystali vyřknout. Hodlal jsem neustupovat ničemu do té doby, než se přede mnou objeví to prokleté město.
Nakonec jsem si docela zvykla, že se v mé přítomnosti nacházel Kol. Netvrdila jsem sice, že jsem si ho nějak přehnaně oblíbila, ale rozhodla jsem se ho tolerovat. Už jen kvůli tomu, že přivezl Hope a pomohl jí k útěku. Sice jsem nevěřila, že by to dělal z čiré lásky k bližnímu, ale tohle jsem nějak neřešila. Bylo to v podstatě z jeho strany to nejmilejší, co jsem kdy u něj viděla. Hope byla spokojená, že se jí povedlo chytře obelstít své rodiče a zbytek šílené rodinky. Já byla ráda, že se jí cestou nic nestalo. A Kol si užíval svou sladkou svobodu. Navíc to bylo v téhle situaci vedlejší nějak přehnaně řešit.
„Takže Caroline není máma dvojčat?" Vypískla překvapeně Hope, když jsme k večeru seděly u mě na posteli. Moje ruka nebezpečně vystřelila k její tváři a hned na to jsem jí zakrývala ústa. Sice jsem se rozhodla Hope svěřit a prozradit jí něco víc o temné minulosti téhle rodiny, ale nechtěla jsem být ostatním hned tak moc nápadná. „No, očividně ne, když mě navštěvuje jejich pravá mrtvá matka." Zašeptala jsem a očima prolétla po pokoji, jako bych se bála, že nás někdo sleduje.
Tušila jsem, že Alaric ani pijavice mě nemůžou jen tak slyšet. A Caroline snad dodržovala soukromí. „A co s tím budeš dělat? Řekneš jim to?" Hope mě tímhle dost porazila. Jako by mi četla myšlenky. Toužila jsem po tom, jim říct pravdu. Už jen proto, že já sama jsem se stala kdysi obětí sprosté lži o mém pravém otci. Nepříjemně jsem se otřepala. Na tyhle vzpomínky bych totiž nejraději sama zapomněla. Můj pravý otec pro mě naprosto neexistoval. Ne kvůli tomu, že byl mrtvý, ale kvůli tomu, že to byl idiot. Já jsem jako svého tátu brala od jisté doby Finna. Měl rád mámu i mě a to mi v tu chvíli vážně stačilo.
Po nějaké době jsem se do toho tématu ponořila a dokonce s sebou stáhla i Hope. Vymýšlely jsme nejrůznější možné alternativy, co bude dál. Nic normálního nás nenapadlo. A hlavně jsem taky udělala dost velkou blbost. Nedávala jsem pozor, a proto mě náhlá návštěva v pokoji dost nepříjemně překvapila. „To není pravda, Nesie! Caroline je naše máma!" Křičela na mě malá blonďatá postava a v závěsu se jí drželo její tmavovlasé dvojče. Pocítila jsem v sobě takovou nepříjemnost a dokonce jsem i viditelně zbledla. „Lizzie, tohle jsem přece neřekla. Jasně, že Caroline je vaše máma." Zaujala jsem takový přehnaně přátelský tón hlasu a snažila se obě nějak uklidnit, než způsobí zbytečný rozruch.
„Co se tu děje?" Samozřejmě se mi nepodařilo oddálit možné nepříjemnosti. Alaric se objevil v pokoji a s autoritativním pohledem nás všechny sledoval. Celkem jsem ho v tuhle chvíli litovala. Byly jsme tu na něj čtyři holky, když jsem v tu chvíli nepočítala Caroline, která se toho zjevně neúčastnila. Buď nechtěla, nebo náš rozhovor zaslechla už před tím a nechala nás v tom samotné. „Nesie nám lže, tati. Říkala, že Caroline není naše pravá máma." V duchu jsem obě pijavice proklínala, ale zároveň jsem si nervózně okusovala spodní ret a drtila ruku své mladší kamarádky, kterou mi poskytovala potřebnou oporu. V očích Alarica jsem zahlédla bolest a stoupající zlost. Tohle jsem u něj snad nikdy nezahlédla. Nasucho jsem polkla a přitiskla se blíž k Hope. Bylo dost směšně hledat oporu u třináctileté holky, ale asi jsem potřebovala cítit něčí blízkost.
Nevím, jak dlouho to trvalo, ale doslova jsem procitla, až když mě Alaric jemně táhl z pokoje pryč. „Jestli mě chceš zabít, tak bys to měl udělat někde mimo domov." Radila jsem svými chytrými řečmi, které mě napadaly. Bylo docela vtipné, jak na mě tenhle chlap působil. Měla jsem před ním i přes mou dětinskou drzost docela respekt. Sotva se za námi zavřely dveře jeho pracovny, polil mě studený pot. „Tak a teď chci slyšet pravdu, Agnes, kde jsi tohle slyšela?"
_________________________________
Ahojky, tak je tu další kapitola. :3 :P
Skoro se nám blíží Vánoce, takže už jste určitě natěšení na stromeček, dárečky, cukroví. :P Jak se těšíte na svátky? :)
V dnešní části zasáhne tak trochu pravda, která se všem příliš nelíbí. Budou dvojčata věřit Agnes? A co Alaric, odpustí ji nebo ne? :( Naše Agnes toho má poslední dobou zase nějak moc. Začínají ji opět pomalu pronásledovat "hlasy". A taky se do Mystic Falls blíží Klaus.
Doufám, že se vám bude dnešní díl líbit. :)
Přeji příjemné čtení.
Vaše Vee♥
ČTEŠ
Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]
FanfictionA tak se peklo uzavřelo. Pět let trvalo, než se zase vše obrátilo k lepšímu. Jenže jak je známo, osud je často dost nevyzpytatelný a nástrahy číhají na každém rohu. Takže místo toho, aby Agnes řešila nadcházející zkoušku z dospělosti a Hope se vyrov...