Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

33.

„A má duše z těchto stínů, jež se chvějí, padajíce. Nevystoupí - nikdy více!" - Edgar Allan Poe

Pohled Kola

Stalo se to, čemu jsem nemohl zabránit. Agnes mi doslova proklouzla mezi prsty. A má naivní neteř si vymyslela rozkošnou pohádku o statečném zachránci, kterým měl být Kai. Dokázal bych hravě vyjmenovat hned pět důvodů, proč toho psychopata raději zavřít do prostorné cely. Ale můj názor byl v téhle situaci asi vedlejší. Navíc jsem se neplánoval zdržovat takovými bezvýznamnostmi.

Nakonec jsem neměl moc na výběr. S pocitem malé beznaděje jsem se nechal vtáhnout do podivné mise pekelným světem. K mému nesouhlasu jsem cestu nepodnikal sám. „Kdyby tady vymalovali, možná by to nebylo tak špatné místo." Bylo celkem obtížné tvářit se, že jsem nic neslyšel. Ale doufal jsem, že když budu dostatečně dlouho mlčet, nakonec to Kai vzdá.

„Věděl si, že si tě zrzka nepřidala na Facebooku do vztahu? Vážně ji chceš po tomhle ještě zachraňovat?" Tušil jsem, že tahle cesta bude dlouhá. Má trpělivost, ale právě dosáhla konce. Ten asociální pitomec si dovoloval. Proto jsem nečekal na žádný pokyn a svou rukou jsem sevřel jeho hrdlo. Měl jsem nutkání mu jedním pohybem zlomit vaz.

„Nejspíš ti nedochází, v jaké situaci jsme. A myslím, že nemáš moc na výběr, aby sis mohl stěžovat."Kai nejspíš nebral vážnost celého mého monologu, protože se tvářil, jako bych ze sebe dostal nějaký chabý vtip. Než jsem ale stačil dokončit, co jsem začal, ozval se odněkud dívčí křik. Mohla to být Agnes, ale taky se mi to mohlo jen zdát. Každopádně jsem už neriskoval drahocenný čas zbytečným zdržováním.

Netušil jsem vlastně, co dělám. Tohle bezcílné pronásledování jedné zrzavé holky mě dost znepokojovalo. Bloudili jsme stále dokola tímhle pekelným místem. Nedokázal jsem si vlastně představit, že by bylo tohle všechno nakonec zbytečné. Zoufalství bylo ale to poslední, co mě mohlo porazit. Ona tu někde určitě byla. A vzdávat jsem se teď rozhodně neplánoval. „Agnes!" Rozhodl jsem se tohle vzít po svém.

Obyvatelé podsvětí zřejmě nesdíleli tohle naše nadšení z téhle návštěvy. Dokazoval to i fakt, že tu začínalo být nepřirozené živo. A ta rostoucí teplota mě odrazovala od dalších zbytečných činů. Taky to ale znamenalo, že míříme správným směrem. Kai se nejspíš opět připravoval na to, vyslovit nějakou chytrou poznámku. Ale zastavil jsem ho dřív, než by se tahle situace stala nesnesitelnější. „Musíš mi něco slíbit." Začal jsem, než jsem mu zběžně prozradil, o co mi celou dobu vlastně šlo.

Byla jsem na tomhle zapomenutém místě už celou věčnost. Nebo mi to aspoň tak připadalo. Mozek mi odmítal správně fungovat a já se čím dál tím víc uzavírala do svého malého světa. Začínala jsem se smiřovat s krutou budoucností. Všude byla tma a ticho. S poslední záchvěvem snahy jsem pátrala aspoň po náznaku nějakého života. Bezúspěšně. Cítila také jsem chladný kov, který se mi obmotával okolo rukou a nohou. Zase mě začínal pohlcovat stav úzkosti. Tohle byl opravdu můj bídný konec a já tušila, že tentokrát se z toho jen tak lehce nedostanu. Bylo na čase se vzdát.

Násilím jsem zavřela oči a toužila jsem, aby už to všechno skončilo. Pomyslně jsem se loučila se všemi, kdo v mém krátkém životě hrál nějakou roli. Bylo to skoro, jako vystřižené z nějakého depresivního filmu. Nejspíš jsem na tom musela být hodně špatně, že jsem ze sebe, nad mými myšlenkami, dokonce vydala tichý smích. A pak to přišlo. „Agnes!" Ten hlas zněl tím ponurým místem, tak vzdáleně, že jsem mu ani nevěřila.

Slabý záblesk světla a ruce, které mě z ničeho nic popadly. Podívala jsem se na něj. V jeho očích jsem viděla strach. Strach o mě. Chtělo se mi brečet a smát najednou. „Já se tě snad nikdy nezbavím." Zašeptala jsem tak, jak mi to mé vyprahlé hrdlo dovolilo. Palcem pravé ruky mi něžně projel po rtech. Zase si mě tak zvláštně prohlížel. Byl to ten pohled, do kterého jsem se před pěti lety bláznivě zamilovala. „Působíš jenom problémy, drahoušku. Víš to?"

Byli jsme neuvěřitelní. Jen my dva jsme se dokázali v těch nejméně vhodných situacích předhánět v jízlivostech. Nejspíš to bylo přesně tohle, díky čemu jsme k sobě našli cestu. Chtěla jsem ještě něco dodat, když mě předběhly jeho rty. Stáli jsme tam, uprostřed ničeho a atmosféra mezi námi nepřirozeně houstla. Při sebemenším pokusu o pohyb, řetěz nepříjemně zarachotil. Bylo to tak absurdně krásné, že bych si to jinak ani nedokázala představit. Když mi bylo asi pět let, věřila jsem, že si pro mě přijede princ a odveze si mě do svého zámku. A on tu byl a právě mě zachraňoval.

Pohled Claudie

To bylo snad to nejhorší, co jsem zažila. Když jsem viděla svou dceru, která se mi ztrácela před očima, připadala jsem si tak bezmocně. Neudělal jsem nic, čím bych tohle všechno zastavila. Bylo to jako ze špatného snu, ze kterého jsem se nedokázala probudit. Zvláštní bylo, že i přes dům plný nadpřirozena, nikdo nic neudělal. Kromě Hope. To dítě, které patřilo ke Klausovi Mikaelsonovi, si netypickým způsobem zamilovalo mou dceru.

A pak tu byl Kol. Nechtěla jsem to vyslovovat nahlas, ale vypadalo to, že mu na mé dceři opravdu nějakým zvláštním způsobem záleží. A když se s tím cizím klukem chystal mou Agnes zachránit, začínala jsem mít malou naději. Jindy bych mu asi nějak přehnaně nevěřila, ale tohle byla naprosto jiná situace. Nejspíš jsme jim věřili všichni. Protože nikdo v tuhle chvíli nedokázal cokoliv namítnout a dokonce ani v ničem odporovat.

I přes to, že tahle situace byla už tak moc vyhrocená, nebránilo mi to v tom, abych dělala šílenosti. „Hele vy dva, až to dokončíte, měli bychom vypadnout." Osvítilo nás najednou prudké světlo z mobilního telefonu. Nedošlo mi, že se mě vydali hledat oba dva. Jindy bych asi proti Kaiovi a jeho nezvyklému chování protestovala. Ale teď jsem byla neuvěřitelně šťastná, že ho vidím. Oba mi vlastně dávali nemalou naději, že se odtud dostanu aspoň trochu živá. Dokonce mě popadla menší sentimentálnost a na chvíli jsem toužila i toho blázna Kaie obejmout.

Na tohle místo jsem se dostala vlastně nedobrovolně. Zapomínala jsem ale na to, že cesta zpátky nebude jednoduchá. Docházelo mi to ve chvíli, kdy mi nohy i ruce těžkly pod náporem okovů. „Tohle nepůjde." Sledovala jsem zmateně ten studený kov, který jako by ke mně za tu chvíli přirostl. Oba dva mí zachránci se nejspíš vzdávat nechystali.

 A já pochopila jednu užitečnou věc. Když máš možnost, tak utíkej. Kai ani Kol tohle rozhodně nedodrželi. Oceňovala jsem jejich smysl pro přátelství. Ale díky jejich pokusům uspět, se peklo začalo dost nemilosrdně bránit. Z hluboké nicoty se ozvala rána a záblesk nepřirozeného světla. Během několika vteřin se kolem nás rozprostřela ohnivá past. Tak tohle byl nejspíš konec.

_________________________________      

Ahoj. :)

A je to tady! Kapitola s krásným dvojitým číslem. Ani mi nedochází, jak rychle jsem se dostala přes třicítku. :) Ale to taky díky vám čtenářům, kteří mě podporujete a motivujete. :) 

Ocitli jsme se v pekle. :D Kai i Kol nejspíš nikdy nebudou nejlepší přátelé, ale jejich spojenectví je prostě kouzelné. :D Ještě, že se jim nakonec podařilo Agnes najít, jinak by tam chudinka mohla taky zůstat. :( :D 

Konec vás nejspíš moc nepotěší. :( Nevypadá to totiž vůbec dobře. Takže já co nejdřív zasednu k další kapitole, abych nezdržovala. :D 

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥