Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

35.

Vše jednou skončí. Veškeré problémy se samy od sebe pomalu ztratí v nenávratnu. A čas plyne dál tím harmonickým a klidným životem.

Od mého návratu zpátky na zem uplynulo několik týdnů. Místo toho, abych oslavovala, že jsem živá a zdravá, jsem upadala do ne moc příjemného stavu. Už nějakou dobu jsem zůstávala zavřená v pokoji a s čirého bláznovství jsem se věnovala vzdělávání. Maturita se blížila a já na ni díky všemu okolo docela nevinně zapomínala. Jenže jsem se nemohla na nic soustředit. A teď jsem se taky spíš nutila, než abych se označovala za cílevědomou. Připadala jsem si, jako psychopatický šílenec, kterého by se měli ostatní co nejdříve zbavit.

Díky mě zemřel další Mikaelson. Bylo to k vzteku. Ne, že jsem byla nebezpečná sama sobě, ale už podruhé jsem se nechala unést svým šíleným původem. Klaus mi toužil vytrhnout přinejmenším srdce, plíce nebo jiný důležitý orgán. Ještě, že tu byla Caroline, která ho díky své šikovnosti držela na uzdě. A ten zmetek Kai zmizel. Tenkrát, když mě vytáhl z pekla a přiznal tu zvrácenou dohodu mezi ním a Kolem, jsem ho viděla naposledy. Možná to bylo takhle nejlepší. Netušila jsem, co přesně bych mu provedla, kdyby zůstal v mé přítomnosti o něco déle.

„Nesie? Bavíš se s námi?" Musela jsem se usmát, když jsem zaslechla ty dvě. Stály nervózně u dveří mého pokoje a sledovaly mě. Když jsem souhlasně kývla, nalepily se na mě, jak včelky na med. „Je nám líto, že Kol umřel, i když tě miloval. Ale nesmíš být smutná." Obě mě hladily po vlasech a já je najednou viděla úplně jinýma očima. Uvědomovala jsem si, že už to pomalu přestávají být ty malé pijavice, které mě občas přiváděly k šílenství.

Pohled Caroline

Agnes byla nakonec naštěstí zachráněna. Nebyla jsem si sice jistá, jestli byl dobrý nápad tahat do toho zrovna Parkera, ale podle Hope byl on správná volba. A taky jsem se musela tvářit, že z toho vůbec nešílím. Byl to vlastně nepochopitelný zázrak, když jsem byla svědkem toho, kdo naši Agnes přivedl. Vypadalo to, že je snad v pořádku. Takže nikdo z nás se nemusel vrhnout do toho dění, aby zabránil potenciální katastrofě. A díky tomu skončilo vše tak, jak nejspíš mělo.

Už několik dní jsem si chtěla s Agnes promluvit. Po těch událostí mi trvalo, než jsem Klause uklidnila natolik, že přestal toužit po krvavé pomstě. Bylo vlastně zvláštní, že všichni Mikaelsonovi drželi opravdu pohromadě jen u takových příležitostí. Kol mi sice nikdy nepřirostl k srdci. Pro mě to byl jen pomatený šílenec. Ale tohle si rozhodně nezasloužil. Byl to pořád jenom mladý kluk, kterého jeho dobrovolná oběť zničila.

Než jsem sáhla po klice, zaposlouchala jsem do roztomilého rozhovoru, kterému vládly mé dvě dcery. „Neruším vás, holky?" Vpadla jsem dovnitř, čímž jsem na sebe upozornila. Tři páry očí mě teď zvědavě sledovaly. Ale jen Agnes zřejmě pochopila, že jsem se neobjevila jen tak náhodou. „Je mi to tak líto, zlato." S povzbudivým tónem hlasu jsem ji prostě objala. Nic víc asi v tuhle chvíli nepotřebovala.

„Agnes? S tím Parkerem to nebylo plánované, že ne?" Nedalo mi to. I když nebyla zrovna ta správná chvilka, musela jsem se zeptat. Věděla jsem jen, že do toho byly zapletené jak moje holky, tak Agnes i Hope. Divila jsem se, jaký průběh měla ta jejich šílená akce. Zmateně jsem kroutila hlavou a raději jsem si nechtěla představovat, co všechno se dělo, když jsem nebyla poblíž. A taky jsem si nedokázala přiznat, že jak Agnes, tak dokonce i Hope měly na Parkera nezvyklý vliv. Bylo to tak šílené, ale zároveň měly obě můj obdiv. Ani jedna z nich si nejspíš neuvědomovala, co dokázaly.

Ještě, že existoval někdo, jako Caroline. Vynahrazovala mi mámu, starší sestru a kamarádku. Hlavně mě nesoudila. Nepotřebovala jsem totiž další vyčítavá slova na mou osobu. Nevěděla jsem ale, co se sebou. Přemýšlela jsem o nenápadném útěku. Možná mě taky napadala taková šílenost, že bych se vrátila do pekla. Raději být přikovaná celý zbytek života na jednom místě, než zůstávat někde, kde tě nejspíš nechtějí. O tom Caroline ale nechtěla slyšet.

Povídaly jsme si dlouho. Dokonce jsem měla pocit, že náš rozhovor začíná zacházet do dost zvrácených detailů. Díky Caroline jsem pomalu chápala, že na tom, co se stalo, nenesu žádnou zodpovědnost. Bylo to rozhodnutí Kola. Pohřební náladu vystřídal vztek. Docházelo mi, že tohle bylo vůči ostatním a mě dost sebestředné. „Já ho tak nenávidím." Caroline se mému pokusu o tuhle směšnou nenávist vlastně jen tak zvláštně usmívala. Vůbec mi nedocházelo, co tímhle měla na mysli. A dny plynuly pomalu dál a dál.

O pár měsíců později

Vracela jsem se zpátky domů a v ruce svírala maturitní vysvědčení. Konečně jsem to úmorné snažení měla za sebou a byl ze mě oficiální dospělák. „Ukaž mi ho ještě jednou." Hope mi doslova záviděla. Nejspíš toužila být na stejném místě, jako já. Se smíchem jsem ji objala rukou kolem ramen a podala jí ten záviděníhodný arch papíru. Celý den probíhal celkově v pohodě. Až na to, že jsem jako jediná měla kolem sebe nejvíc příbuzných. Mohla jsem být pyšná na to, kolik lidí mě přišlo podpořit. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Dalo by se říct, že událostí, které nás tak dlouho pronásledovaly, se ztratily.

Přece jen se něco stalo, co mě doslova rozhodilo. Můj mobilní telefon se hlásil o slovo. „Posílám ti dáreček, zrzko." Přečetla jsem vzkaz, který osvětloval obrazovku mé virtuální hračky. Nechápavě jsem se rozhlédla, ale s pocitem hraného nezájmu jsem to přešla. To, co následovalo, mě málem poslalo na věčnost. Objevil se přede mnou tak nečekaně, že jsem chvíli nedokázala nic říct. Krátce jsem se nadechla a srdce mi chtělo doslova vyskočit z hrudi. „Ty idiote! Zbláznil ses?" Šílela jsem a chovala jsem se jako hysterka.

Dávala jsem do svého výstupu snad vše. Dokonce i Hope ode mě odskočila o pár metrů dozadu. Měla jsem co dělat, abych si udržela svou normálnost, která snad někde ve mně byla. Kdyby z ničeho nic nechytly cizí ruce, asi bych teď mířila na uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. „Mám pocit, že zapomínáš, s kým mluvíš, drahoušku." Stisk nepovoloval. Místo toho, abych se dobrovolně vzdala a se zoufalstvím se stáhla, jsem se mu dychtivě vrhla na rty.

Nejspíš to byl jenom sen. Nebo jsem umřela a nějakým záhadným způsobem jsem se dostala do nebe. Ale ta nezvyklá sentimentálnost se mi líbila. Užívala jsem si tuhle chvíli, jako nic podobného před tím. Protože netušíme, co přinese zítřek.

_________________________________     

Ahoj. :)

Tak a je to tady. Stalo se přesně to, čeho jsem se už delší dobu obávala. :( Příběh je u konce. :( Po tolika nekonečných dnech, týdnech i měsíců jsem se dostala až zde. :) 

Když jsem celou "pekelnou" sérii začala psát, netušila jsem, že to dojde až takhle daleko. :D Původně to byl jen momentální nápad, který měl skončit prvním dílem. Jenže jsem se do toho až příliš ponořila a takhle to dopadlo. :D 

Chci poděkovat těm, kteří to se mnou "táhli" až do dnešního dne a podporovali mě pozitivními ohlasy. :) Ona ta motivace je ze všeho nejdůležitější. :) 

Teď vám taky nechávám prostor na případné dotazy ohledně celého příběhu. :) 

V úvodu jsem vám vložila úžasný trailer na tenhle díl celé trilogie, který mi stvořila jedna talentovaná kamarádka a jsem ji za to nesmírně vděčná. :)  

V závěru vás chci ještě upozornit, že jsem se vrhla na psaní dalšího příběhu. Je to opět FF, protože jsem zjistila, že mi jsou prostě nejblíž. Příběh dostal rozkošný název "O vlkovi a ovečce". A zatím je jen na vaši fantazii, co si pod tím představíte. ;) 

Tak vám teda přeji příjemné čtení. 

Vaše Vee♥